Pan Zajíc si konečně dopřál plnohodnotnou snídani. Na rozdíl ode mě je schopný se nafutrovat na celý den dopředu, a to taky učinil. Čekal nás den strávený ve Windsoru a Oxfordu.
Zlí jazykové tvrdí, že v Anglii je deštivo. Nám tedy ani jednou nekáplo a sluníčko mělo skoro stejnou sílu jako u nás doma tou dobou. Těšila jsem se na výlet a Windsor se ukázal v plné své kráse. Nebe modré, tráva zelená, průvodkyně Radka naprosto vševědoucí, pan Zajíc vyspaný, co víc si přát.
Už samotné nádraží, kde končí koleje, je malebné. My ale nejeli vlakem, měli jsme svůj autobus. Hrad i městečko je ještě pořád nacucané nedávnou svatební atmosférou. Jo, tady bych hned bydlela, v tomhle malém anglickém ráji.
Kromě nás se všude – jako ostatně i po Londýně – hemžili turisté z Číny. Úplná čínská invaze. Trochu jsem si je prohlížela, nedalo mi to. Zaujalo mě jejich oblečení. Pochopila jsem, proč se u nás ve stáncích prodávají často neuvěřitelné kousky. Oni je opravdu nosí! Z té záplavy barev a vzorů přecházel zrak. Čínské výpravy měly s sebou profíka fotografa. Ten se poznal podle mnoha foťáků kolem krku a taky deštníku proti slunci jako clony. Mě na selfíčka neužijete, nerada se nechávám fotit, natož abych fotila sama sebe. Zato čínští turisté prakticky fotí neustále a pokaždé sebe. Jakoby ani nevnímali tu krásu kolem, jakoby bylo nejdůležitější mít na každé fotce před památkou svou čínskou kebulku. Kolem poskakuje ještě fotograf, tvoří z nich skupinky a fotí, až se mu od objektivu práší.
Ovšem vevnitř proslulého hradu se fotit nesmí. Tam se smí koukat a nasávat pravou atmosféru monarchie. Tak jsme se koukali a nasávali…
Oxford je taky moc hezký. Toulali jsme se městem, prohlíželi si památky a já si mohla hodit librou, kde bych bydlela raději. Jestli ve Windsoru, nebo v Oxfordu.
Do hotelu jsme se vrátili večer a hádejte, kde jsme skončili? No v hospodě! A hádejte, co jsme si dali dobrýho? No žebírka a fish and chips přece!
Pokračování příště, už fakt naposled. Těšte se na londýnská panoramata a na finále pana Zajíce!
