Za chvíli to bude půl roku, co jsem se stala migrantkou, tudíž si troufám tvrdit, že jsem oproti drsným začátkům zkušenou a ostřílenou harcovnicí.
Jenže… jenže jsou tu nejen dny, ale i noci. A v noci se stane, že se vzbudíte, je vám najednou zima a úzko, ve tmě tápete kolem sebe a hledáte spřízněnou duši. A tam nikdo.
Nikdo, jenž by se přitiskl, zahřál, pomazlil. Co by vrněl, cumlal ucho, cuchal vlasy. Vaše dlaně hledají a nenaleznou. A přitom ještě před půl rokem bylo kolem mě plno, nikdy se nestalo, že by postel vychladla, pokaždé jsem měla vedle sebe milovanou bytost, připravenou k mazlení.
Jestli si ovšem myslíte, že takhle vzdychám a toužím po přítomnosti svého ex, tak to se zatraceně pletete!
Mně se stýská. Moc se mi stýská. Zpočátku jsem nesměla ani pomyslet, ani na chvilinku vzpomenout. Celé tři první týdny jsem držela myšlenky na uzdě, až jednou večer, v azylu u svého syna…vzpomněla jsem si na své milované a… probrala jsem se na zemi. Naštěstí jsem si o roh skleněné desky stolu narazila jen ruku a bok…
Moje čtyři chlupaté lásky… já vím, v době koronaviru, teroristických útoků, všeho toho politického svinstva a zničené přírody se moje vzdychání po třech kočkách a jednom pejskovi zdá být jako naprostá ptákovina. A taky to asi tak je. Jenže já si nemůžu pomoct.
Nevydržela jsem to. V Praze naštěstí existují kočičí kavárny. Tak jsem si to v jedné z nich užila. Devět kočičích terapeutů a tolik štěstí při pití kafe… jen v noci vedle sebe nemám nikoho, kdo by mi vrněl do ucha a olízl slzy….
Naproti kočičí kavárně je podnik U zajíce... sem jsem nešla, po zajícovi neprahnu...
tohle je ovšem jiný kafe
kocour, co je milovníkem výšek a rád se pere
zrzeček, který miluje kafe
Matylda, co je tak podobná mojí Mindě, mi dělala společnost celou dobu.
kočičí zázemí, kam lidská noha nevkročí
V mém srdci nejsou jen moje tři kočky. Bydlí v něm i moje Besinka, malá kníračka. Psí kavárny nejsou... večer jsem šla do filmového klubu v multifunkčním centru H55. Promítalo se v něm poprvé.
Krásný prostor je otevřený jen pár měsíců, ale já v něm už byla několikrát. Na kafi, na svářku. Mám to jen kousek a je to jedno z míst, kde se cítím moc dobře.
Do kina se jde po schodech dolů, ovšem nahoře v kavárně si můžete koupit cokoliv s sebou. Já jsem si nesla růžové víno. Do sálu jsem přišla jako první. Na první promítání první!
A taky poprvé jsem při promítání ležela v plážovém lehátku. Stačila jsem vyfotit prázdný sál, než se nás sešlo asi dvacet. Kromě diváků zde byla slečna promítačka a s ní - fenka! Roztomilá psí slečna, co mi olízala ruce i nos...
Způsobně ležela pod židlí, a byla malinko smutná, že jí panička zapomněla vzít její promítací polštářek. Film byl moc pěkný, Po strništi bos se jmenoval. A já se těším na promítání v březnu, i když budou promítat film, který jsem viděla nesčetněkrát, protože si zase budu moct podrbat malou psí holku...
