Tak to se mi dlouho nestalo, aby mi někdo vyrazil dech. No a stalo se. Nejen dech, ale i slzy. Slzy vzteku.
Jdu si takhle spokojeně z práce, sluníčko pere, dovolenou mám před sebou, no prostě pohodička. Každý den procházím nákupním centrem, ne že bych byla milovnicí nakupování, ale že to mám cestou z práce nejblíž na metro. V duchu jsem přemítala, co mi na tu zaslouženou dovolenou ještě chybí, co bych si tak mohla ještě opatřit a co mi tak udělá radost a zároveň nezruinuje peněženku.
I vzpomněla jsem si, že mi praskly moje oblíbené placaté botičky pantoflíčky na pláž, co mají proužky a jsou značky adidas. Jelikož v Arkádách je spousta obchodů s obuví a já žena činu, vlezla jsem do jednoho z nich.
Botičky pantoflíčky na pláž měli, a dokonce ve slevě! Zařadila jsem se s nimi u pokladny za maminku se synkem. Maminka tak kolem pětatřiceti, synek asi šestnáct, ovšem s nohou 47. Maminka mu zakoupila pantofle plážové a sportovní boty, oboje značkové a taky ve slevě. Prostě dobrý kup, řekli byste, obzvlášť v takové velikosti.
Maminka si toho byla vědoma a pravila:
„Tak to je fajn, že jsme je sehnali v té naší velikosti.“ Kdyby u téhle věty skončila, všechno by bylo, jak má být, jenže ona bohužel pokračovala:
„Dneska je to hrozný, člověk neví, co by si měl vybrat. Dřív to byly modrý nebo červený trenýrky. Dřív to bylo lepší.“
Koukla jsem se pozorněji na maminku a viděla hezkou blondýnu, moc pěkně oblečenou a evidentně dobře situovanou.
„Já si taky myslím, že dřív to bylo lepší,“ zašvitořila mladá hezká dobře oblečená prodavačka, bratru talk pětadvacet let.
„Holky, nerouhejte se,“ poznamenala jsem a pořád si myslela, já trubka, že si dělají legraci.
„Bylo to lepší, koupily se červený nebo modrý trenýrky a všichni si byli rovní,“ kategoricky pronesla maminka a prodavačka kývala.
„To myslíte jako za bolševiků, že to bylo lepší?“ pořád jsem doufala, že jsem špatně pochopila.
„No jistě, i lidi byli na sebe hodnější.“
„Ale…ale nesmělo se cestovat, studovat, nesměly byste si dovolit nic říct, v obchodech nic nebylo, jen fronty…“ došel mi dech a krk se mi sevřel.
„S tím studováním to nebylo tak strašný, to nevykládejte," řekla maminka a kluk jen koukal.
„To není pravda, že se nemohlo cestovat, cestovat se mohlo,“ oponovala prodavačka, „ můj strejda mohl, měl rudou knížku a dneska je podnikatel.“
„Tak když měl rudou knížku… já ji neměla. A studovat jsem nesměla, na rozdíl od mých dětí, které obě mají vysokou.“
„Tak teď studovat můžete,“ uštěpačně prohodila prodavačka a mně se udělalo špatně od žaludku.
„Kolik je vám let, jestli se můžu zeptat?“ zeptala jsem se.
„ No, trenýrky si pamatuju. A co dneska? Dneska si nemůžete ani vybrat, co toho je, dřív bych koupila klukovi modrý trenýrky a byl by klid,“ odsekla maminka, vrazila synovi značkové boty, posbírala ostatní nákupy a oddusala. Prodavačka naštěstí mlčela.
Zaplatila jsem, vzala svoje botičky plážové pantoflíčky a šla pryč.
Bylo mi špatně. Tekly mi slzy a můžete si hodit korunou, jestli to byly slzy vzteku, lítosti, nebo bezmoci.
Tyhle dvě…slepice…neomlouvá jejich věk, neomlouvá je nic. Kdybych tak mohla zařídit, aby se obě ocitly v dobách tuhého socialismu a stály fronty na vložky, toaletní papír, ovoce, maso, a sháněly u veksláků bony, na dovolenou jezdily na Mácháč a v lepším případě do Bulharska, neodvážily se pípnout a bály se sousedů…
Já vím, že dost lidí drželo krok a hubu, byli ve straně a režim jim vyhovoval. Vím to, ale nepochopím. Nic se nevyrovná svobodě a zodpovědnosti sama za sebe. Nic.
Tentokrát mě ty dvě dostaly. Srazily mě z mého výsluní, kde se snažím o hezký život svůj i všech kolem mě. Uvědomila jsem si naši vrozenou povahu – nadávat – v době bídy na bídu, v době dostatku na dostatek. Vím, že obě přišly večer domů, vyklopily ty svoje tašky narvané zbožím a vyprávěly svým protějškům, jakou potkaly blbou ženskou a jak je to dneska hrozný a jaký by to bylo bezvadný, kdyby to bylo jako dřív…
