Ještě štěstí, že letos nepojedu k moři. Neměla bych se do čeho nasoukat, malinko jsem se spravila, ale o kolik netuším. Kvůli koronaviru a klidu v mysli si váhu kupovat nehodlám.
Tak se jen tak courám kolem a objevuju krásy jedné pražské periferie, která se stala mým dočasným domovem. Můžete jít se mnou, jestli chcete. Začneme stylově - na hřbitově. Mám to kousek a je tady ticho.
Od hřbitova vede cesta do lesa. No...to je trochu odvážné pojmenování, ale jsou tam stromy a některý ještě stojí. A některý i kvetou.
Nahoře je krásně. Netuším, jestli je to řepka, nebo něco smysluplnějšího.
Zpátky jsem šla zahrádkářskou kolonií, zvanou Bažantnice. Bažanty jsem neviděla, ale tohle posezení pro znavené poutníky mě zaujalo.
Potkala jsem taky zajímavé poštovní schránky, ležérně opřené o zeď.
Teď se vydáme na druhou stranu. Tam není les, ale přírodní památka Pražský zlom. Ovšem než se tam dostaneme, mrkneme na kostel sv. Jiří, hřbitov a zámek, kde je soukromá nemocnice, a taky baby box.
Z Pražského zlomu to střihneme lesem ke Kyjskému rybníku.
Kyjský rybník je bezva, ale není v těchhle končinách jediný. Kamarádka Iva, která bydlí kousek ode mě, mě pozvala na orouškovanou vycházku do končin, které ona dobře zná a já tam nikdy nebyla.
Nejdřív mě seznámila s krásnou rozhlednou, na kterou jsem nevylezla. Byla obsazena několika dětmi a nahoru se smí jen jednotlivě, navíc s rouškou, a to se blbě dejchá, když lezete na rozhlednu. A když se pozorně podíváte na předcházející fotku, najdete ji na obzoru.
Už dávno neplatí, že bydlení na Černém Mostě není nic moc. Leccos se už změnilo. Musím říct, že jsem nečekala tolik přírody a tolik upravených míst, vlídných nejen pro zdejší obyvatele.
To jsme my dvě. Já a Iva.
Od rybníka jsme to vzaly na Plechárnu, volnočasové centrum na Čerňáku. Teď mají sice zavřeno, ale pilně tam šijí roušky, které dávají potřebným. Ty, které zbydou, rostou na rouškovníku pro kolemjdoucí. Rouškovník byl čerstvě sklizený, tak jsem ho nevyfotila. Zato jsem vyfotila slepičky, zachráněné z klecových chovů. Nejvíc se mi líbila Marie Kykyrie Kvokowská.
Abych se nemotala úplně jen kolem domu, odvážila jsem se kousek dál. Do Toušně. Taky k rybníku.
Kachny nepotřebují zachraňovat. Ani roušky nemusejí nosit...
Když jsem se vrátila, u domu na mě skrz plot koukal taky kousek přírody.
Přeju nám všem, abychom to přečkali ve zdraví, bez roušek se zase mohli sdružovat a užívat si život. Snad z toho vyjdeme poučení a budeme si víc vážit přírody i sebe samých...
