Zazvonil telefon. „Odpoledne než půjdete z práce se u mě zastavte,“ pravil můj šéf a hned zase zavěsil. Bylo chvíli po obědě a já tušila, že mě čeká přelomový rozhovor. A taky jo.
Šéf začal zeširoka. Probral trochu historie, pak zdůraznil, že jsme spolu vždycky dobře vycházeli a pak mi taky připomněl, že probíhá rekonstrukce a velké změny ve scénickém provozu.
„Už je to tady,“ pomyslela jsem si, ale navenek jsem byla zcela klidná. A taky to tady bylo.
„Měl bych pro vás takový návrh. Je tady možnost práce na půl úvazku v magazínu Sama doma jako rekvizitářka. Jestli byste měla zájem.“
Já a zájem o takovou práci?
„Jasně, super! Jo! Kdy mám začít? Hned?“
Šéf evidentně nečekal takovou bouři nadšení.
„Vy byste to brala? Vážně?“
„Jasně!“
Kdo by to taky nebral, když jsem si myslela, že mě chce šéf poslat do důchodu, žejo. Tak jsme si plácli. Musela jsem ovšem nejdřív zaškolit dvě nové mladé sympatické slečny. Zde je záhodno pochválit šéfa, vybral je moc dobře a já neměla nejmenší problém se jim věnovat. Byla to dobrá volba, Daniela a Denisa. Obě si rozdělily moji práci a taky práci ještě jedné kolegyně, která odešla do světa velkého byznysu.
Hned druhý den po plácnutí si se šéfem jsem se vydala do suterénních prostor, kde má zázemí magazín Sama doma.
Tamtamy televizní jsou spolehlivé. Ve štábu už o mně věděli a tak trochu se obávali, cože jim to přijde za paní v důchodu. Naštěstí mě produkční Bob zná léta a ví, že mám k paní do důchodu mentálně dost daleko. Bob se neobával.
Prubířským kamenem měla být moje výpomoc při posledním předprázdninovém vysílání z atria, kde se měly vyskytovat mraky hostů a taky kuchaři a všechny moderátorky, muzika, kadeřníci, vizážisti…
Atrium se muselo zařídit a po vysílání zase zlikvidovat. Odskočila jsem si na ten jeden den ze své kanceláře, zanechala obě mladé kolegyně napospas osudu a vrhla se do práce zcela jiné.
Byla to dřina. Ale všechno jsme to zvládli s kolegou Zdeňkem a půjčenými zařizovači. Velela nám Karolína, šikovná designérka pořadu. Když začalo vysílání, na chvíli jsme si sedli do stínu. Ten den bylo vedro a to jediné mi na celé práci vadilo. Ještěže se normálně točí ve studiu.
Při natáčení jsme museli být ve střehu. Na plac bylo třeba tu přinést, tu odnést, tu posunout, tu doplnit. Obdivovala jsem moderátorky, jak to vydrží v tom vedru. Nejenže vydržely, byly po celou dobu krásné a usměvavé a zvládly všechny hosty a jejich děti a kuchaře a muzikanty a…klobouk dolů, holky.
Šla jsem domů a těšila se na svou novou práci. Věděla jsem, že si při ní nesednu a neodpočinu, že to bude makačka, ale mezi námi, kancelářské práce jsem si užila dost a těšila jsem se na adrenalin, který zažijete jen při přímém vysílání. Čekala mě po prázdninách práce snů.
Zde máme všechny moderátorky. Všechny jsou to štramandy a chytrý holky, ale málo platný, nejvíc se mi líbí ty naše pražské.
Kousek zákulisí - kameramani, co neměli kameru na rameni, ale na kolečkách. Měli kliku, byli ve stínu.
Jeden z mnoha hostů - spisovatel Patrik Hartl. To je ten, co krásně píše a taky se krásně směje.
Na kapelu svítilo sluníčko fest, ale oni hráli jako by se nechumelilo.
Celkový pohled na atrium. Za bazénem jsou kuchaři a vedle nich pak tvořivé dílny a taky vizážisti. No a pod slunečníky na trávě odpočívají hosté a jejich ratolesti, co je zmohlo vedro a přímé vysílání.
Všechny fotky jsem stvořila já. Vyfotila jsem je z obrazovky, proto, prosím, omluvte zhoršenou kvalitu obrazu. Ovšem jako ilustrační fotky snad náročnému diváku postačí. Pokud by chtěl zhlédnout vysílání, kde jsem prvně účinkovala coby rekvizitář v záběhu, nechť si nalistuje magazín Sama doma z 8. června 2017.
