Odpovím si sama – nechodíte. Jen blázen by rád chodil tam, kde mu vrtají do zubů. Vy neradi, ale já ráda. To je, co? Nevěříte? Tak já vám to vysvětlím.
Když jsem byla malá, maminka mě brala s sebou k zubaři. Ona se totiž zubaře strašně bála, ale když jsem jí seděla na klíně, přemohla se a byla statečná. Osobně se mamince vůbec nedivím, že se bála, protože dřív vrtali zubaři strašlivě pomalou vrtačkou bez chlazení, a to bylo vpravdě utrpení.
Já jsem tudíž získala značnou odolnost a nebála jsem se. Každý rok nám ve škole zuby kontrolovala zubařka, a kdo měl kaz, toho si objednala. Potíž byla v tom, že dětská zubařka byla ras. Ve stoličce jsem třeba měla malinkou dírku a ona mi v ní vyvrtala učiněnej kráter. Chodit k ní vyžadovalo opravdu značnou odvahu.
Tatínek to samozřejmě věděl, a tak když mi byl objeven kaz, vzal mě k jiné paní doktorce, která vrtala mnohem míň. Přesto jsem párkrát té dětské neunikla.
Maminka ve mně vypěstovala náklonnost k prevenci. Poctivě chodím na preventivní prohlídky, a jen se mi mezi prohlídkami něco jen trošku nezdá, šup k zubařce!
Jenže mně se to holedbá, mně se to vytahuje, když mám místo normální zubařky anděla, paní doktorku Procházkovou. K ní se chodí s radostí, protože je senzační. Nejen coby lékařka, ale taky jako člověk.
Před deseti lety jsem absolvovala dost hustou léčbu, při níž mi bylo pětatřicetkrát posvíceno na krk a nejbližší okolí. Předtím jsem absolvovala důkladnou zubní prohlídku, protože to se tak musí. Pak mi bylo panem primářem na radiologii řečeno, že mám počítat se ztrátou zubů, páč ty budou tím ozařováním krku taky zasažené.
Naštěstí moje zoubky vydržely ještě dost dlouho. Ovšem po pár letech začala ozářená tkáň, vyživující zuby vpravo, malinko zlobit. Už vím, co to znamená mít akutní zánět, váček a trhání zubu v zánětu. Před rokem poprvé, a v pondělí podruhé.
V pátek jsme s naším smíšeným sborem odjeli na víkendové soustředění. Taková krása, zpívat s kamarády, ve volných chvílích jít na procházku kouzelnou krajinou kolem Vltavy! No a mě, jako na potvoru, začala bolet sedmička vpravo nahoře. Statečně jsem za vydatné pomoci ibalginu vydržela celý víkend. Ani akutní zánět mi přece nezkazí tak krásnou akci.
Domů jsem se vrátila v neděli odpoledne a ibalgin už nezabíral ani na chvíli. Noc byla nekonečná. Ráno jsem letěla k mé milované paní zubařce a jak to dopadlo, je nasnadě.
Zub šel ven. Zde musím vyzdvihnout nejen práci paní doktorky, ale taky neskutečné ruce sestřičky. Kvůli těm jejím rukám bych tam mohla sedět ještě dnes, ovšem bez toho trhání. Zatímco paní doktorka zápasila s mou sedmičkou, sestřička se věnovala mému čelu a spánkům. To se dá potom mnohem snáz vydržet, za to vám ručím. Tedy samozřejmě i za pomoci čtyř injekcí.
Paní doktorka i sestřička mě obdivovaly, jak jsem to mohla tři dny vydržet a nešla jsem na pohotovost. A já vám povím, stejně jako jim, proč ne. Protože na žádné pohotovosti neslouží andělé jako moje paní doktorka a její sestřička; proto.
Dostala jsem antibiotika, a sice trochu v rauši, odešla jsem do práce v divadle. Tam jsem si zobla ibalgin a bylo to.
K zubaři chodím ráda z jednoho prostého důvodu. Vždycky mi tam pomůžou, a to je bez diskuze. Preventivní prohlídky jsou brnkačka, a když se něco objeví, hned se to spraví. Za akutní zánět nemůžu, s tím se nedá nic dělat, ale vzhledem k tomu, že mám kromě dvou zadních stoliček ještě všechny zuby i deset let po ozařování, je to výhra. Nejen moje, ale i medicíny.
Tímto děkuji mojí milované paní doktorce Procházkové a netuším, kam se vrtnu, až mi odejde do důchodu…
Finn mi pomáhal skládat noty na soustředění
Poslední pohled na kocoura...
... a z okna před odjezdem na soustředění
Soustředili jsme se v Cholíně a tam není země, tam je zahrádka...
Kocour mi po návratu vynadal, pak se mazlil, a pak usnul. Na rozdíl ode mě...
