Jsem jako skála. Pevná, odolná. Většinou. Jen někdy jsem jako malý jemný pírko; stačí fouknout - a je pryč.
Vím, že mám sílu a že ji umím dávat. Taky umím pomáhat tím, že jsem, a že se o mě lze opřít. Držím a neuhnu, předávám svou sílu. Je někdy těžké přijmout bolest druhých a nespadnout pod tou tíhou...
Přišla jsem do kanceláře zrovna v okamžiku, kdy se můj kamarád dozvěděl, že má rakovinu. Byla jsem u něj a byla jsem to já, kdo mu zrovna v té hrozné chvíli mohl pomoci. Držela jsem ho a on plakal. Dala jsem mu veškerou svou sílu a naději a on poznal, že musí bojovat a že to vyhraje, jako já. Jako já. Potkávali jsme se pak na chodbách a pokaždé jsme se na sebe usmáli, objali se a on kývl hlavou, jako že to jde. Ostatní o tom neměli potuchy. Když odcházel do předčasného důchodu, drželi jsme se pevně a nic neříkali. Věděli jsme svoje.
Přišel za mnou můj tehdejší podřízený, starší pán. A svěřil se mi s něčím, co nevěděla ani jeho žena. Dával mi číst lékařské zprávy, abych mu je vysvětila. Nedokázala jsem mu říct, co jsem z nich vyčetla. Musela jsem lhát. Ale co jsem dokázala, to byla naděje a síla. Když nastal čas, dovedla jsem ho k odhodlání svěřit se ženě…
Je dost těch, kterým svým objetím a povahou dávám sílu, naději a lásku.
Jen někdy i já potřebuju pomoc. I já potřebuju skálu a pevné objetí. Když jsem byla nemocná a čekalo mě to strašné martyrium, sešla jsem se se svými milovanými na statku u sestřenice. Byla neděle, čas dušiček a já druhý den měla absolvovat vyšetření, kterého se každý bojí. Kolonoskopii a následně gastroskopii. Všichni dospělí byli stateční, i já byla statečná. A tak moc jsem potřebovala o někoho se opřít a vědět, že to dobře dopadne. Maličká dvouletá dcerka mé neteře ze mě nespustila oči, dva veliké knoflíky z měkoučkého sametu. Pak mě objala a už nepustila. Viděla mě poprvé a byla to velmi stydlivá holčička, která k jiným dospělým nikdy nešla. Držela mě kolem krku, já ji tiskla a dýchala její dětskou vůni. Celou neděli jsme byly my dvě pořád spolu, a já se postupně zklidnila a cítila tu sílu, předávanou malým sladkým dítětem.
Když jsem se probrala po operaci, jela jsem výtahem z operačního sálu. Strašně to bolelo. "Chudinka, má velké bolesti," slyšela jsem soucitný hlas jedné ze sestřiček, a pak cítila, jak mě hladí po čele. Dodnes cítím tu sílu její dlaně, slyším ten konejšivý hlas.
I mezi blogery mám své kamarády, své pevné skály. Šla jsem na vrátnici a tam seděla. Marta, blogerka z nejmilovanějších. Byla pozvaná do vysílání a já si pro ni přišla. Objaly jsme se. Naše radost ze setkání byla tak velká, tak nesdělitelná. Po natáčení jsme se loučily a držely se v objetí. Ach, Marto, jsi moje skála a já jsem jí pro tebe. Víme o sobě.
Když objímám muže, který mi voní, je to jiná síla. Jiný náboj, jiná liga. Stejně důležitá a stejně potřebná. A já vím, že není podstatné, kolik je nám let, ale jak pevní jsme a jak umíme dávat i brát.
Chci tolik objímat, tolik milovat. Utopit se v lásce, v milování. Možná teď někdo umí číst mezi řádky a ví. I já vím. Píšu a tečou mi slzy. Jak ale unést tolik touhy, a přitom neplakat, to nevím. Nevím.
Všem, které mám ráda..
