Není to nic pro mě, míchat se do těchhle in témat; uprchlíci, Merkelová, volby, Babiš, Zeman, a tak. Ale burkiny, to je jiná!
To přiložím svoje polínko, svou myš i klávesnici, a sepíšu elaborát skoro vědecký, neboť vězte, že jsem byla v přímé konfrontaci s burkinami po dobu dvanácti dnů!
Prostě jsme se s panem Zajícem rozhodli, že si zasloužíme odpočinek u moře. Nedbali jsme nebezpečí a rozhodli se pro Egejskou riviéru v samém srdci Turecka, o němž jsem byla skálopevně přesvědčená, že se tam už nikdy nepodívám. Jo, člověk v červnu míní a v září je všechno jinak. Hlavně tedy ceny jsou jiné, pro nás, obyčejné zaměstnance, podstatně příznivější.
Moře je moře. To je prostě fakt, s tím se nedá nic dělat, a to turecké Egejské je jedna veliká krása.
Když jsem se letos poprvé do vln ponořila, zapomněla jsem na všechno. Moře bylo teplé, azurové, čistější než cokoliv jiného, snad jen nebe mu mohlo konkurovat.
Teprve po dlouhé době jsem se rozhlédla vůkol, abych zjistila, kdo se mnou kromě manžela sdílí teplou mořskou náruč. Bylo nás jen pár a tak to mám ráda. Děsím se přeplněných pláží a tady to vypadalo víc než slibně.
Ty doby, kdy moje pidi bikiny zabíraly v kufru místo zcela nepatrné, jsou dávno pryč a já si s sebou k moři balím solidní plavky vcelku; k mé nynější figuře jsou milosrdnější, co si budeme nalhávat. Nicméně mě pořád zajímají plavkové trendy, co se nosí a jaké odvážné kousky se na pláži objevují. Já v těch svých jsem taková ani ryba, ani rak. Ještě nedávno jsem na sobě cítila pohledy možná obdivné, možná udivené, neboť postavu jsem sice měla celkem k světu, leč barevnost pokulhávala. Jsem totiž typickou blondýnou s pletí bílou, u moře možná maličko do béžova, kterouž barvu ovšem způsobují vesměs pihy. Letos jsem se stala prakticky neviditelnou. Ani pohledy blondýn chtivých Jižanů jsem nezaznamenala. No co se dá dělat, jednou to přijít muselo.
Jak jsem se tak rozhlížela kolem, nespatřila jsem žádné výkřiky módy, ani nijaké jiné rozmanitosti, až na - ano, správně tušíte – burkiny. Několik tureckých rodin trávilo dovolenou ve stejném hotelu jako my. Mezi okatými snědými dětmi a stejně snědými otci rodin, oděnými do normálních koupacích úborů, se vyskytovaly i matky, oblečené od hlavy k patě do hitu sezóny – burkiny. Bylo jich míň, než tureckých žen v klasických plavkách, ty převládaly, ale ku studiu této módní záležitosti bylo materiálu dost.
Hned ten první den jsem mohla prozkoumat dva typy koupacího úboru muslimských dam.
U břehu se cachtala osoba vypadající jako popelář. Měla na sobě oranžovou burkinu, od hlavy k patě zahalená do materiálu nepříliš poddajného, včetně kapuce, zakrývající i většinu obličeje. Pro jistotu měla kolem sebe ohromný kruh a vypadalo to, že je takhle odvážně v mořských hlubinách poprvé v životě. Její děti i manžel vesele plavali a užívali si, jen ona byla na mělčině. Ovšem odpoledne se odvážila do větší hloubky a statečně čelila i vlnám. Byla jsem zvědavá, jak bude ten podivný úbor vypadat, až vyleze z vody. Vypadal pořád stejně. Neforemný mundůr pro popeláře…
Majitelka burkiny pak seděla pod slunečníkem v oděvu, který dozajista byl vším, jen ne pohodlným.
Druhý typ burkiny ten den zkoumané byl jiného kalibru, stejně jako jeho majitelka. Do vody kráčela ladným krokem vysoká štíhlá muslimka v temně fialovém koupacím úboru, zahalená sice taky od krku k patám, leč materiál byl od pohledu kvalitní, stejně jako pokrývka hlavy. Ne kapuce, ale samostatná záležitost, odvážně odhalující kousíček muslimského krku. Dáma se ponořila do vln a kraulovala vstříc obzoru. Plavat tedy uměla; rozhodně líp, než její podsaditý muslimský manžel. Když potom vystoupila z moře, čekala jsem, že látka jí ladně obemkne tělo a odhalí tvary. Omyl. Burkina neodhalila nic.
Druhý den jsem mohla pozorovat další modely, vesměs elegantní verze ve švestkové, tyrkysové a blankytné modři. Několik odvážných muslimek mělo koupací úbor bez čepice, kalhoty upnutější a do půlky lýtek, vršek pak šaty z téhož materiálu s rukávy po lokty. Když ty vylezly z moře, bylo vidět, že pod legínami a šaty mají spodní prádlo.
Obzvlášť jedna muslimka byla v tom svém tříčtvrtečním úborku sexy. Pracovně jsem jí říkala Macík, neboť ani koupací oděv neutajil bujné tvary, velmi malebně rozprostřené. Celou dobu mého zkoumání jsem toužila burkinový materiál promnout v prstech, osahat a odborně posoudit. Přiznám se vám, odvahu jsem nenalezla, přestože jsem se několikrát ocitla v těsné blízkosti majitelek. Ono by se to asi špatně vysvětlovalo.
Muslimky chodily v burkinách celý den, i na jídlo. Jen k večeři se převlékly do typických oděvů včetně šátků. Byly tedy snadno k poznání, jak tak seděly v kruhu své rodiny. Byly jiné. Odtažité. Málomluvné. Nadnesené. Jejich manželé vedle nich vypadali jako balíci ve svých květovaných bermudách, děti byly rozjívené a stoly tureckých rodin všechny jako po bitvě. Rozházené jídlo na stole i pod stolem, dospělí kouřili uprostřed stolování a foukali svým ratolestem kouř do obličejů a mezi tím cirkusem seděly ony. Muslimky v krásných šátcích, nemluvné, odtažité. Jakoby jim to oblečení dávalo nějakou sílu nebo co. Ovšem jedly stejně a měly kolem sebe stejný svinčík jako ostatní Turci a jejich děti. Zvláštní. Měla jsem pocit, že jsou to ony, co tahají za nitky, co jsou hlavou rodiny, a nevím, jestli to tak je.
Na pláži byly snadno k poznání, jejich burkiny je činily zdaleka viditelnými, přestože jste vlastně mohli vidět jen chodidla a dlaně. Viděla jsem hodně burkin a vím jedno. Nechtěla bych se v nich koupat. Už to, že místo malinkých bikinek – pokud jsem je vůbec měla, nosím plavky vcelku, je svazující…
