Jsem blondýna a s tím nic prostě nenadělám. Naštěstí nejsem sama, je nás na světě víc, a taky mezi mými kamarádkami se vyskytují. Pravé blondýnky…
Náš smíšený sbor Gaudium Praha jezdí každý rok na turné. No…turné je možná přehnaný výraz, ale když máme v daleké cizině koncerty, tak to skoro turné je. Vloni jsme vyrazili na sever – do Dánska. Měli jsme se tam skvěle a já si připadala jako doma. Všichni kolem byli blond…
Podrobně jsem naši cestu popsala zde: http://zajicova.bigbloger.lidovky.cz/clanok.asp?cl=410056&bk=91912
A jak jsme si na cestě po Dánsku vedly my blondýny, pak zde: http://zajicova.bigbloger.lidovky.cz/clanok.asp?cl=410252&bk=82897
Letos jsme se vypravili na západ. Do Německa. Bylo to kousek za humny, mířili jsme do Thurnau, malého městečka kousek od Bayreuthu. Pečlivě jsem si vytiskla itinerář našeho putování a domnívala jsem se, že stejně pečlivě jsem si ho i přečetla.
Večer před odjezdem jsem panu Zajícovi navařila a napekla, aby netrpěl nedostatkem a v dobrém na mě vzpomínal. Sama jsem si s sebou na cestu nevzala nic, jen symbolickou tatranku, na níž jsem na cestách závislá. Teprve v autobusu jsem zjistila, že jsem jediná bez proviantu! Podle itineráře jsme měli první jídlo v Německu až večeři. Všichni ostatní měli napakované řízky, těstoviny, housky se šunkou a všichni mi solidárně nabízeli pomoc v nouzi. Ovšem na poslední zastávce u pumpy jsem radši sobě zakoupila řízek, zvící sloního ucha. Než se mi usmažil, vysvětlovala jsem prodavačce, jaká jsem to trubka bez proviantu z domova.
Nastupovali jsme do autobusu a mně něco neštymovalo…no jo, řízek jsem sice zaplatila, leč s sebou nevzala! Naštěstí má řidič Marek pro blondýny pochopení a počkal, až se vrátím na palubu i s řízkem.
Řízek byl tak velký, že jsem ho snědla sotva půlku a zbytek uschovala pro případ nouze.
V Thurnau na nás čekali kamarádi ze smíšeného sboru Voices of Joy. Rozebrali si nás a odvezli do svých domovů. Já, Markéta a Bára jsme bydlely u Eriky a Sigiho v malém modrém domku. Hned po příjezdu jsme dostaly senzační mrkvovou polívku a já jsem pochopila, že to s tou nouzí nebude tak horké.
Náš program v Německu byl bohatý. Samá pozitiva. Naši kamarádi se o nás starali příkladně jak po stránce gastronomické, tak po stránce kulturně vzdělávací. Společný koncert se nám povedl, večery strávené v kulturním centru Thurnau byly radostné, návštěvy zámků, hradů, muzeí a všelikých jiných zajímavostí ve Franckém Švýcarsku zrovna tak.
Těšila jsem se, jak my blondýny budeme zažívat nevídaná dobrodružství, leč tentokrát jsme zklamaly. Představte si, že kamarádka Markétka a kamarádka Eva zapomněly na svůj blond původ! Obě nejen plynule hovořily několika cizími jazyky, byly navíc ozdobou společnosti a naši němečtí kamarádi z nich byli úplně paf. Eva navíc bravurně zvládla organizaci zájezdu včetně rozdělení do rodin, zabezpečení stravy, a to nemluvím o měsících korespondence s německými kolegy! Kdybyste ji viděli, jak tančí mezi stoly v hospodě a přesně určuje uštvaným servírkám, kdo má jaké jídlo, tak byste ji museli obdivovat!
A Markétka byla okouzlující. Bez ní bychom nezažily my s Bárou skvělé diskuzní večery a noci s naší německou rodinou, bez ní by večírky neměly šmrnc. Tentokrát moje blond kamarádky zklamaly jako blondýny. Vlastně ukázaly, že i blondýna má skrytý potenciál. Jen já jsem jaksi skrytý potenciál ještě neukázala a zdá se, že ho ani neukážu. Není mi dáno míti skrytých potenciálů.
Jak tak dumám nad předešlou větou, myslím, že se přece jen něco najde. Jsem předvídavá! Na rozdíl od mých kamarádek jsem nemusela přemýšlet, co udělám s přebytečným proviantem. Nemusela jsem s výčitkami svědomí odhazovat těstovinové saláty, ztvrdlé housky a zelenou šunku. Svou tatranku jsem snědla a bylo uklizeno. Ten vyhozený kousek řízku nestojí za řeč...
