Jak se jednou ocitnete na onkologii, máte vystaráno. Budete tam chodit furt. Dokud budete živí. Já tam chodím už pět let.
Nejdřív každé tři měsíce – to mi vždycky pan primář oznámil, že je to OK a popřál mi hezké jaro, pak léto, pak podzim a logicky zimu. Dva roky po třech měsících, teď už po půl roce, a když se dožiju, tak jednou za rok, a to už napořád.
Je jasné, že se potkávám se stejnými lidmi. Mojí první onkologické paní doktorce se za tu dobu narodil chlapeček, pan primář z ORL je vždycky opálený a jako ze žurnálu, mé druhé paní doktorce to vždycky moc sluší a sestřičky jsou pořád stejné. Taky potkávám pana primáře, co má na starosti prsa. Chodí úzkou chodbou, kde podél zdi sedíme my co máme krky, do své ordinace na rozšířeném konci chodby. Má laskavé oči a je u svých oveček oblíbený.
Nám, co máme krky, patří pátky. Když jsem se léčila, musela jsem na kontrolu každý týden a to bylo…no…únavný to bylo. Je to vždycky na dlouho, nemocných je hodně a na Bulovce jsou pečliví.
Kromě lékařů a sestřiček se setkávám i s lidmi, co jsou na stejné lodi jako já. Málokdy se ale potkám víckrát se stejnými – intervaly prohlídek jsou různé a co si budeme povídat; někteří už nepřijdou.
Já jsem zdravá jako řípa, to je jasná věc; mám to potvrzené z minulého pátku a půl roku mám v kapse. Když jsem se ten minulý pátek rozhlédla po plné chodbě, nenašla jsem žádnou známou tvář. Přesně už poznám, kdo se zrovna léčí a kdo jen chodí na kontrolu jako já. Ani nevíte, jak jsem ráda v té druhé skupině…
Našla jsem si místo na lavici, vytáhla denní tisk a k němu kafe z automatu. Nejdřív musíme my všichni, co tam tak sedíme – a je nás kolem padesáti, projít vyšetřením pana primáře z ORL a pak ještě vyšetřením onkologickým.
„Á, paní Zajícová, no jo, tu znám, tu jsem operoval!“ říká pokaždé pan primář, i když mě neoperoval, ale mně to nevadí, jsem mu vděčná stejně jako panu doktorovi, co mě opravdu operoval. Já vždycky hlásím, že jsem úplně celá zdravá, ale on se mi stejně mrkne do krku. Pak mi popřeje hezký půlrok života a já jdu radostně zpátky na chodbu.
Jak tak čekám na druhé kolo prohlídky, přišel ke mně chlapík, co ho znám! No jo! Je to on, starší, kulatý, tmavý, co na rozdíl ode mě chodí už jednou za rok. Vloni v červnu jsme na té chodbě zůstali poslední. Na řadu jsme se dostali až ve tři odpoledne. To víte, že jsme se skamarádili a všechno si vypověděli o nemoci, o tom, jak jsme už zdraví a jak jsme tomu rádi. Ten pán je moc milý, je to celkem prostý člověk a je vedlejší, že je to Rom. Jeho opravdu operoval pan primář, a oba jsme se shodli, že nám na Bulovce zachránili život, a že na ně nedáme dopustit. Ani nevím, jak se tenhle pán jmenuje, ale moc si přeju, abych si s ním zase příští červen povídala a ještě hodně červnů.
Tentokrát jsem ho předběhla. Paní doktorka mě pochválila, daly jsme řeč a dostala jsem pozvánku na vánoční setkání. Venku na chodbě jsme se s pánem rozloučili a popřáli si hodně zdraví.
Z Bulovky jdu vždycky zvesela. Mám to na půl roku za sebou, jsem zdravá, život je krásný.
Jak tak jdu na autobus, padl mi zrak na stánek, kde prodávají párky v rohlíku XXL – drsoně a jasoně. Já se musím pokaždé odměnit a tentokrát padla volba na párek. Jindy jdu kolem botiček nebo tričánek, no a teď to vyhrál jasoň.
Autobus mi jel až za půl hodiny, tak jsem svého jasoně spokojeně pojídala v Kobylisích u metra kousek od tramvajové zastávky směrem Bulovka.
„Vy jste jako reklama na párky.“
To mi pravil takový sympatický prošedivělý pán, usmíval se na mě a vedle něj se usmívala i jeho paní. I já jsem se usmívala, a jelikož jsem dobře vychovaná, spolkla jsem nejprve sousto a pak poděkovala za poklonu.
No dali jsme se do řeči. Já jsem sice párek pochválila, nicméně jsem připustila, že mě trochu zaskočila přítomnost sýra v jasoňovi. Příště si dám drsoně. Probrali jsme v rychlosti zdravou stravu a občasné prohřešky, mezi něž patří i jasoň s drsoněm. Jenže prohřešky k životu patří, to je jasný. Pán se tak nějak dostal i k jiným problémům – prostředí, životu jako takovému, no a já jsem občas přikývla, občas pronesla taky nějakou myšlenku, duha se klenula. Pán poznal, že jsem vzdělané a komunikativní děvče a zavedl řeč do sfér virtuálních. Prohodil něco o webových stránkách, co by mě určitě mohly zajímat, taky že mají moc krásné tiskoviny a na důkaz přistoupil k stojánku s naskládanými brožurami. Paní celou dobu mlčela, jen se vlídně usmívala.
„No doufám, že nejste jehovisti,“ podotkla jsem a pán tuhle mou poznámku přešel. Strčil mi pod nos barevnou tiskovinu a naléhavě mě nabádal k pilnému prostudování a k nahlédnutí na webové stránky.
Spolkla jsem poslední sousto a rozloučila se. Autobus mi jel za chvíli. Než jsem došla na zastávku, stačila jsem bleskově časopis prolistovat. Jehovisti. No jo. Jsem trubka! Časopis letěl do koše a já, jindy tak bdělá a ostražitá, jsem se musela sama sobě smát. Jehovisty nechápu, v mých očích jsou to podivíni. Jindy bych je rozeznala během pár vteřin, ale ten pátek jednou za půl roku je jiný. Život je krásný a já si přeju, aby to takhle bylo ještě hodně dlouho.
