Celý život, pokud nežijeme na pustém ostrově, se potkáváme s lidmi, ať se nám to líbí nebo ne. A lidi jsou různí.
Nejlepší by bylo potkávat jen ty, které máme rádi, s nimiž si rozumíme a jsme naladěni na jednu notu. Život je plný nástrah a my nemůžeme zařídit, abychom se vyhnuli těm, kdož jsou nám protivní, které nemáme rádi, nebo kteří nemají rádi nás. A co si budeme povídat, stačí si pustit bednu, a máme je v obýváku, aniž bychom vystrčili nos.
Abychom se vyhnuli těm, kteří nás štvou, zařídit neumíme, ale můžeme zařídit, abychom byli s těmi, s nimiž je nám dobře. A to já rozhodně umím.
Mám kolem sebe už šestnáct let kamarády, kteří jsou se mnou naladěni doslova a do písmene na stejnou notu. Zpíváme spolu ve smíšeném sboru Gaudium Praha, a já tvrdím, že mi tohle společenství pomohlo ve chvílích nejtěžších. S nimi jsem zažila ty nejhezčí chvíle. Mám je ráda.
Kamarádím se taky hodně dlouho s blogery, kteří píšou sem na blog. Nebylo těžké si mezi všemi vybrat ty, kteří se mnou souzní nejen blogersky, ale taky lidsky. Jsou to kamarádi laskaví, milí, vtipní a je s nimi legrace. Mám je ráda.
V divadle jsem před rokem nalezla pár duší, bez nichž si už taky nedovedu svůj život představit. S nimi mě pojí nejen láska k divadlu. Mám je ráda.
Nezáleží na věku, na vzdělání, na majetku.
Nepíšu už tak často, jako jsem psávala. Psaní pro mě bylo únikem, pomáhalo mi překonat patologické soužití. Přestože je doba těžká a kolem nás se dějí hrozné věci, mně se žije hezky, a psaní už pro mě není únikovou cestou. A taky nemám tolik času, protože jsem pořád někde. V divadle, se sborem, s blogery, se svými dětmi (pokud mají na stařičkou matičku zrovna čas ), taky sama na cestách, a když už mám volnou chvíli, vezmu do ruky spíš barvy a papír, než myš a tablet.
Ve středu večer, když jsem šla ze sborové zkoušky, mě zastavila skupina mladíků.
„Dobrý večer, můžeme se, prosím, zeptat, jak se máte?“ optal se mě jeden z nich, vysoký blonďák. V ruce držel mobil. Kolem něj stálo asi pět dalších mladíků různé pleti a národnosti. Všichni vypadali sympaticky a rozhodně z nich nešel strach.
„Dobrý večer, děkuju za optání. Mám se dobře.“
Kluci se usmívali. Začali jsme si povídat. Řekla jsem jim, že jdu zrovna ze sborové zkoušky, že jsem sice v důchodu, že ale pracuju v divadle, a oni se občas na něco ještě zeptali. Na oplátku jsem se i já pak zeptala, jak se mají oni. Taky prý to jde. Nakonec mi mladík s tmavší pletí poděkoval a řekl, že jsem mu udělala velkou radost, a že má hned lepší náladu.
„Proč?“ zeptala jsem se a on odpověděl, že celý den chodí a ptají se lidí, jak se mají. Nikdo se s nimi nechtěl bavit, dokonce je posílali někam, jen já jsem se s nimi dala do řeči.
Když jsme se rozcházeli, popřála jsem klukům hodně štěstí, zdraví, hezký život, a ať se opatrují. Vypadali jako studenti, kteří dělají nějaký sociologický průzkum, nebo opravdu chtějí jen vědět, jak se lidi v dnešní době mají.
Celou cestu domů jsem se usmívala. Jo, život je hezký, když se snažíme ho hezký mít a druhým ho nekazit.
Tímto děkuji všem kolem mě, protože bez nich by to bylo těžký. A smutný.
