Náměstí, dva pivovary.. No ale jaké náměstí! Velký čtverec, čtyři východy, a to je ten problém, na všech čtyřech stranách vypadají domy stejně, uprostřed kašna, samozřejmě ze všech stran stejná, a pak se orientujte! Než jsem našla správný směr, trvalo mi to čtyři roky (jsem tu necelé 3 roky, pozn. autora).
Když se vykutálíte napotřetí z náměstí s tím, že raději použijete městskou hromadnou dopravu, narazíte na zastávku, jenže ouha, potřebujete jet druhým směrem a na druhé straně zastávka není a nikomu to nevadí, všichni jsou tu šťastní, tak alespoň něco, říkáte si a jdete hledat zastávku na druhém břehu. Pak už je to snadné, vzhledem k tomu, že jsou budějce pěkně rozděleny do městských částí (nikoli však podle čísel) a tak víte, co můžete kde čekat a čemu se raději vyhnout, například Volfovka a palačák.. Levné byty, řekněme s přidanou hodnotou nikdy nekončícího multikulturního povyražení.
Na všechno výše se dá zvyknout, na jedinou věc však asi ne. Cyklisti. Vždycky nás učili a i ve všech ostatních městech to tak funguje, že cyklista je účastníkem silničního provozu a jako takový využívá k jízdě silnici společně s motorovými vozidly nebo speciální pruh vyhrazený cyklistům. V Budějcích jezdí cyklisti zásadně po chodníku. Vidět cyklistu na silnici spolu s auty je stejně reálné jako vidět neopáleného člověka ve volfovce. Očividně to tady nikomu nevadí, chodci zde mají nacvičený úskočný manévr do strany, takže jen výjimečně má někdo sedřenou nohu od šlapky. Já úskočný manévr nacvičený nemám, ani nepoznám, pokud za mnou jede cyklista a ani nejsem zvyklá dívat se za sebe, pokud jdu po chodníku a chci zahnout třeba k přechodu, takže často končím pod kolem privilegovaného bicyklisty. Inu takové věci se dějí, pokud na mě ovšem kupříkladu blonďatá Miss Dilynka začne cosi vykřikovat (A není to: „Jééé, Zuzuu, promiiň, já tě neviděla, ty seš fakt strašně malá), neudržím se ani já a pomocí drsných slov: „Vy náno jedna pitomá, bicyklistická, Budějická!“ ji odkážu do patřičných míst na pikadora.
Pokud jste si vždy mysleli, že jsou budějce velké město, tak vás teď asi zklamu, budějce jsou vesnice, s trochu větším počtem lidí. Ne že by tu smrděl hnůj a na náměstí se toulaly ovce a slepice, ale každý tu zná každého a pokud jste večer něco vyváděli, druhý den to ví každý, i lidé, kteří vás zatím ani neznají, protože když se s někým novým seznámíte, ohromí vás na začátku větou: „Nejsi ty ten a ten co dělal tudlecto, tamdlenc, tenkrát?“ Na druhou stranu vy také znáte osudy všech žebráků, bezdomovců a operních pěvkyň na Lannovce. Znáte rodinné vztahy všech lékařů, ředitelů všech důležitějších firem, radních zastupitelů, včetně toho kdo s kým proti komu co peče, takže je to vlastně fér.
Ačkoli nadpis říká, že v Českých Budějovicích by chtěl žít každý kromě mě, tak při čtení posledních řádků a při vzpomínce na Peťu se Stounu, která všem bez rozdílu věku, pohlaví a národnosti nadává, že málo chlastaj a při pár dalších Budějckých vzpomínkách si říkám: Stálo to za to. Na pokraji smrti pod bicyklem, na pokraji smrti hladem při bloudění po náměstí, ale stálo to za to! Možná to není jako výlet na kokořín, ale stálo to za to.
