Zbabělí nejsme

Fotograf Josef Koudelka je kouzelník a očaruje každého, kdo do se na jeho snímky jenom podívá. Namočí vám čumáček do pěkně horké kaše tvrdého, leč nádherného života. Donutí vás přemýšlet a taky vzpomínat.

Původně jsem chtěla psát o něčem úplně jiném, ale dnes jsme s mužem byli na výstavě fotografií Josefa Koudelky v muzeu UMPRUM.

Série Cikáni návštěvníkovi doslova přibije oči k jednotlivým fotografiím. Bezútěšné prostředí, holé špinavé stěny, brlohy na udusané, v lepším případě prkenné podlaze místo postelí. Na nich spící děti, miminka. Nahé, polonahé, zamotané do všeho, co dům dal. Manželské páry, strhané ženy, ani se neodvažuju hádat, kolik jim je let, moc asi ne. Venkovním scenériím vládne všudypřítomný nepořádek, bahno, rozrytá zem.

A přece je v těch snímcích jakási divoká, nepoddajná krása. Malí rozjívení kluci cení do objektivu díry po vypadaných zubech, nové ještě nedorostly. Ženy v potrhaných jupkách pózují buď samy anebo s nemluvňaty v náručí. Některé jsou tak krásné! Mladí kluci s furiantsky nasazenými hučkami, starší muži se snaží o jakousi důstojnost, v oblecích, jež už zažily lepší časy, v bílých košilích a někdy i kravatách. Na obílených stěnách chatrčí všudypřítomné krucifixy a ovšem také lahve od vína i kořalky. Zvrásnění starci a stařeny sedící ruku v ruce v pro nás nepředstavitelné bídě, kde zřejmě strávili celý svůj život.

Snímky byly pořízeny na Slovensku, Rumunsku a na Moravě (ty jsou nejveselejší, hodně se tam hraje na housle a dost popíjí). Většinou zachycují rok 1962 a dál, čili je to v podstatě nedávno, ale divák má dojem, že jsou snad ze středověku.  Nevím, jak to ten Koudelka dělá, ale nemohla jsem se odtrhnout od těch lidí s tak živýma očima a v takovém pohybu. Smutek shromážděných nad rakví s mrtvou dívkou, ukázněně muži na jedné a ženy na druhé straně. Všichni dospělí jsou vážní, ale nepláčou, důstojnost okamžiku je hmatatelná.  Děti jsou tentokrát statické, ale je vidět, že to všechno úplně nechápou, očička poulí do objektivu, jako by tam hledaly vysvětlení.

Další fotky, kluk s želízky na rukách, bujná hříva, divý pohled. Moc chytrosti jsi asi nepobral, hochu, to je hned vidět, kdoví, jak jsi v životě dopadl, asi nic moc, odhaduju. Chlapi a jedna lahev na holém stole. Nádherná fotografie koně, sklánějící hlavu k sedícímu muži, jaká symbióza! Malá holčička s vlasy až po zadeček, tělíčko tak pevné a souměrné, jakýpak byl tvůj život, děvče, je ti asi jako mně, ale dělí nás světelné roky.

Je to syrové, místy kruté, ale opravdové, plné divokého, nespoutaného života. Podmínky hrozné, život tvrdý, avšak svobodu je cítit z každé fotky.

 Návštěvník tenhle atak ani nestačí zažít a už ho čeká další část, a sice rok šedesát osm, který umělec stačil nafotit těsně před emigrací. Tak jsem si myslela, že tuhle historii docela znám a mám dobře uchovanou v paměti. Omyl! Úplně mě zaskočily snímky poničené Vinohradské třídy, vytlučená okna, díry od kulek na fasádách, hořící hromady čehosi na chodníkách. Dým, tanky s vyjevenými a zaskočenými vojáky, obklopenými rozhořčenými Pražany. Mladí kluci s vlajkami odvážně skáčou po těch obludách, ženy pláčou, ale neutíkají. Naštvaní muži se zaťatými pěstmi. Zoufalý stařec jde bojovat s obrněnci s cihlou v ruce. Všichni se snaží s okupanty diskutovat. My nejsme zbabělí. Z těch fotografií jde mráz po zádech, ale divák pociťuje i velikou hrdost. Ano, tohle je svědectví, svědectví o nás, o naší historii, jež vůbec není tak vzdálená, jak se nám dneska možná zdá.

Pak jsou na výstavě překrásné snímky z nezapomenutelných a slavných divadelních představení ještě v Praze a poté panoramatické obrazy období emigrantského, momentky španělské, italské, řecké, alžírské. Skotské, irské. Muž spící na schodech kdesi ve Španělsku. Opilí Irové objímající pouliční lampy. Moře, hory, slunce, mraky. Hodně lidí, žádní manekýni, opravdoví lidé, poznamenaní tvrdým životem, bezruký muž na pusté ulici a na zídce nad ním prochází vychrtlý pes.

Není to veselé, ale je to naprosto podmanivé. Zírala jsem na to a nemohla se nabažit toho všeho pohybu, těch kompozic a situací. Těch očí!

Běžte se na to podívat! Stojí to za to si zase jednou připomenout, že i u nás na ulicích hořelo, že jsme tu měli cizí vojáky a nevěděli, co bude dál. Že jsme pociťovali velikou bezmoc a beznaděj.  Že mnoho dobrých lidí odešlo a další měli poničený život. Že jsme zažili veliké ponížení a strach, ale že se národ semknul aspoň na chvíli.

My totiž nejsme zbabělí, my jsme jen ohromně zapomnětliví, a to, jak známo, dějiny neodpouštějí, rády se totiž opakují...