Volání krve

Jak to vlastně v těch rodinách je? Narodí se nové dítě a všichni ho hned automaticky milují anebo se vztah buduje tak jako všechny ostatní? Dodnes netuším. Vím jen, že dneska toho našeho nového člena miluju k zbláznění!

Strašně se mi po něm stýská. Věděla jsem, že to tak bude, ale chaos posledních příprav a nákupů před odjezdem veškeré emoce potlačil.

Chvíli po návratu jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Jetlag, rodina, zalít kytky, vykartáčovat psy, vrátit věci na jejich osvědčená místa, hlavně moc nemyslet a pokud možno se co nejrychleji vrátit do starých kolejí.

Jenže pak to přišlo. Chybí mi, až to bolí. Mluvíme spolu po skypu, no mluvíme, já na něj úpěnlivě volám Péťo, Péťo tady bába, bába a on se směje, teď nově hází hlavičkou dozadu a směje se a směje, až se zalyká. Pak začne něčím mlátit nebo běhá kolem stolu. A já na něj koukám a cítím až v konečkách prstů hroznou touhu se ho dotknout, co dotknout, stisknout ho co nejsilněji v náručí a už ho nepustit.

No jo, tak ještě musím utřít prach. Jenže hlava dál promítá ten náš společný film.

 Nejdřív to tedy na nějaké ohromné přátelství nevypadalo. Počáteční nadšení z opětovného shledání pomalu vyprchalo a nahradila ho denní rutina.

„Petříku, tam nelez, prosím tě, tam hapáš, uděláš si bebíčko!“ První dva dny. Náš miláček má plný kout velice důmyslných hraček (u některých jsem musela odkoukat, jak se vlastně spouštějí), ovšem největší a absolutně bezkonkurenční hit je nejspodnější kuchyňské šuple plné různých krabiček a nádobek. Hra spočívá v tom, že je milovaný brouček všechny vyháže a do prázdného šuplete si sám vleze.

„Péťo, tak nelez tam furt, nameleš si, vážně!“ První týden za mnou. Záda v jednom ohni, pravé rameno omezená hybnost. Už jsem uklidila a teď vařím. Ještě půjdeme nakoupit, ven do té sloty.

„Krucinálfagot, nelez tam, já už ti vážně jednu majznu, pacholku jeden neposlušnej!“, popřípadě: „Už mě vážně neštvi, nameleš si, budeš bulit a se mnou to ani nehne!“ ,nebo: „ Ježíšmarjá, já už se z toho zblázním, kdo to má furt uklízet!“ Polovina pobytu, než mi došlo, že uklízet má smysl až večer. Rozčilovat se nemá smysl nikdy.

No tak jsem to tam brilantně zvládala, všechny domácí práce, nákupy, jízdy do města, neztratila jsem se, prostě chytrá česká holka, tedy pardon, tchyně.

 Jen ten malej se mi tak nějak nedařil. Pravda, když jsme spolu byli sami doma, šlo to. Ráno umýt, přebalit, oblíknout, nakrmit.  Denní činnosti. Rutinní domácí práce. Asi se mi v tom nějak ztratil. Protože když přišel strejda Jan, můj mladší syn (TinTin v podání Péti), nadšení nebralo konce. Výskání, blbnutí (na to tedy už nemám, jedenáct kilo nad hlavu nevyzvednu). A pak unavená hlavička na mohutném, svalnatém rameni.

„Jo, mami, zejtra jdeme do kina, vrátíme se pozdě, tak jen abys to věděla.“

„Jasně, jen jděte, když tu máte hlídání, využijte toho.“

Jasně, jen jděte! Jen byste mi ovšem měli říct, jak mám uspat osmnáctiměsíční dítě, dosud kojený, tudíž fixovaný na matku. Silně.

Takže, mamča nás opustila po sedmé. (Měla odejít po půl sedmé, ale tak nějak to nevyšlo, no). Prvotní brek jsme zvládli snadno. „Zamknem dveře za maminkou, pojď, půjdem spolu vařit.“

Za chvíli o mámě neví. Mícháme kaši, koupem se, chvíli si hraje. Všechno probíhá skvěle, přesně tak to má být. Voňavý andílek s obrovskýma kulatýma čokoládovýma očima, dlouhými černými řasami, tmavohnědými kudrnami, rozvolněnějšími než jsou ty krátké krepaté maminčiny.

„Jo, tak máme osm, zlatíčko, nejvyšší čas jít do postýlky, pojď, babička tě tam pěkně uloží, budem spinkat.“

Řev, řev, řev a ještě jednou řev. Takže spinkat teda ještě nebudem. Nevadí, máme čas, je půl deváté, to zvládnem. Budeme si chvíli hrát, něco si pustíme a pak to zkusíme znovu.

Zkusili jsme to znovu ještě čtyřikrát. Hračky, hrnce, krabičky, krteček, pohoda. Postýlka, řev. Po desáté hodině jsem se odhodlala k radikálnímu řezu. Přestěhovala jsem ho k sobě do postele i s videem (jak nevýchovné!). Vypnutí krtečka znamenalo okamžitou sirénu. Bylo to naprosto vyčerpávající. Kluk se z čisťounkého batolete změnil v unudleného, uslzeného, řvoucího, mokrého  ďáblíka a já už nevěděla, jakou polohu mám zvolit, abych alespoň na chvíli ulevila bolavým zádům.

Zalykal se pláčem a mně to připadalo zoufale nespravedlivé. Proč mi to dělá? Nemá mě rád, nechce se mnou být! Co s ním mám proboha dělat? Jak to bude vypadat, rodiče se vrátí a najdou tady dítě na pokraji hysterického kolapsu a vyřízenou, totálně neschopnou bábu.

Co jsem proboha dělala, když byl taťka tohohle křiklouna malej?

Čapla jsem svíjejícího se zuřivce do náruče a odpochodovali jsme do zpět do ložnice rodičů. Pohodlně jsem se usadila na postel a pevně jsem si ho přitiskla k tělu. Snažila jsem se nevnímat jeho odpor a spustila jsem.

První „Pec nám spadla“, pak „Prší, prší“, potom „Běží liška k Táboru“, to už loket ryjící mi do ohryzku znatelně polevil a při „Koulelo se, koulelo červený jablíčko“ už byl v limbu.

Ležíme teď ve tmě tiše, bez hnutí. Pořád k sobě tisknu to malé pevné tělíčko. Baculaté ručičky mě svírají kolem krku. Na rameni mám kučeravou hlavičku.  Z vlásků cítím kokosový olej a taky nezaměnitelnou sladkou vůni kojenců. Občas s ním ještě otřese vzlyknutí. Najednou mě zaplaví takový nával lásky, až mi vhrknou slzy do očí.

Opatrně ho hladím po zpocených zádíčkách. A najednou mě napadne, copak tě asi čeká, chlapečku můj? Jaké bude mít místo v tomhle světě syn Čecha a Gabonky? Za zlatavý odstín jeho pleti by kdejaká běloška dala půl života, jenže je to pořád tak atraktivní, když už se tak člověk narodil?

Ale ty, ty se neboj, můj chlapče. Babička s dědou namelou každýmu, kdo se na tebe jen trochu špatně podívá.

Ale víš ty co? Nejlepší by bylo, kdybychom nemuseli namlít nikomu. Kdyby všechno záleželo jenom na tobě a ne na barvě tvé kůže a na tvém africkém nosánku. No, máme ještě čas, uvidíme….