Velikonoční poučení

No vážně, je nějaký zvláštní důvod, proč jsme na sebe my Češi  pořád tak hnusní? Starosti mají lidé všude na světě, nejsme v tom sami.  

Velikonoce jsou tu, děti a študáci mají prázdniny, takže přijede i ta naše, všude plno hyacintů, tulipánů a  narcisek, vajíček a barev. Bude volno, rodina se sejde, bude to fajn.

Jo, rodina se sejde. A bude chtít jíst, jasně. Takže moje letošní předsevzetí, že svátky rozhodně, ale rozhodně nebudu trávit v kuchyni, zase vezme za své. Začínám počítat přítomné, čili nás zas bude jak malejch psů. Snacha Johanna bude slavit první české velikonoce, takže budu muset udělat nádivku, salát, rybu, jehněčí, ježíšmarjá. Budou snídat, obědvat, večeřet. Kolik dní volna že to je?

Naštěstí přijela ta moje holčička a pomůže mi. Objíždíme místní obchody. Uzeniny, sýry, pečivo. V samoobsluze sedí za kasou paní, znám ji léta. Tváří se komisně a už moje potraviny mrská nerudně za sebe. "Hernajz, proč to dělá", pomyslím si posté. "Asi není tak dobře placená, ale já za to nemůžu. Nechci po ní, aby mi přála "šťastný konec odpoledne", jako pokladní v Ženevě (mimochodem, plat asi taky nic moc), ale aspoň se trochu pousmát, ne?"

No nic, pokračujeme dál. Naše místní obchodní centrum. Když už jsem tady, stavím se v zahradnictví a koupím zeminu pro muškáty. Vlečeme s holčičkou těžký vozík s ještě těžšími pytli. Moc nám to nejde, proti nám jde mohutný pán s dlouhými rozevlátými vlasy a plnovousem, zajímavý, prudce vrazí do vozíku, vychýlí náš trudně nabytý směr a maže k pokladně, abychom ho náhodou nezdržely při placení. Má dva miniaturní květináče, postavu vhodnou k lámání skal a zajímavou tvář k tomu. Nicméně je to blbec, což potvrzuje tím, že se na nás ještě na parkovišti vyřítí ve svém luxusním džípu a zatroubí, poněvadž s naším nákladem se uhýbá dost těžkopádně.

Jo, tak ještě dolů do obce do bioobchodu k naší milé paní pro chleba. Musím zaparkovat před nádražím, v poslední době je to u nás horší než na Václaváku. Poctivě vytahuju ukazovač času, či jak se to jmenuje, chleba, vajíčka, snad máme všechno. Zpátky a rychle pryč, nejvyšší čas, jenže ouha, nikdo mě nepustí, všichni hrozně spěchají. Couvám a zase zajíždím na místo. Kleju. Mluvím velmi, velmi neslušně. Nakonec se mi přece jen podaří vyjet a zařadit se, za mnou nějaká vytuněná rachotina s mládežníky na palubě, všichni na mě ukazují celkem sprostá gesta, chci zastavit a jít jim vynadat, holčička na mě kouká prosebně, tak toho nechám.

Tak ještě lékárna a drogerie. Našla jsem místo na parkovišti, no sláva, všechno proběhlo hladce. Vracíme se. Zrovna vedle nás parkuje elegantní dáma v krásném bílém autě. Všechno tak ladí, je tak vystajlovaná, krásně oblečená (krucinál, nemusím tady taky furt pobíhat v odrbaných džínách a mikině po klucích!), ale!

"To si snad ze mě děláte srandu, ne?!" zařvala jsem, až sebou moje holčička trhla. "Zuzano, kde máš pětikačku, já jí to auto snad objedu!"

Vztek mnou cloumá. Krásná madam totiž zaparkovala velkoryse, jenže pouze nalevo. Napravo, tudíž přímo vedle mě, jí zbylo nějakých pět cenťáků. Do auta by se nedostala ani moje štíhlounká dcera.. Kočka mrskne vztekle okem pod superdlouhými řasami, mlčky nasedne do luxusní káry a přeparkuje. Velmi půvabně opustí auto, nám už nevěnuje ani pohled. Najednou je mi trapně. Nevím, co bych té své holce řekla. Jako vítěz se rozhodně necítím.

Večer patláme nádivku, šlehám bílky a koukám přitom na televizi. Dávají příběh Mojžíšův. Nějak se mi to míchá, starozákonní sága plná povinnosti a tvrdého trestu a do toho se peče nádivka, krásně voní a já sedím a myslím na právě uplynulý den. Zítra dorazí rodina, užijeme si to. Jenže já jsem unavená a nějak vyprázdněná. Vtom se ke mně přitulí moje holčička.

"Mami, víš, ve Skotsku, já se tam potkávám s lidmi ve vlaku třeba, v obchodech, a oni jsou k sobě daleko milejší a slušnější a mírnější než my tady. Když do někoho náhodou vrazím, ještě se mi omluví. A jsou to úplně obyčejní lidi, jezdí každé ráno do práce a taky to asi nemají lehké."

Už zase odjela, milá moje, ale já přečetla její tiché poselství. Budu se snažit, holčičko moje. Nebudu hovořit sprostě, nebudu nikomu vyhrožovat a vůbec. Prostě začnu u sebe.