Už je, prosím, nevolte!

Co se stane, když na Sahaře vypukne socialismus? Do roka budou dovážet písek! Neměli bychom zapomínat ani na ty dávné fóry, jsou totiž dosti přesné...

Úplně mi uniklo, že komunisti začali včera rokovat, upozornil mě na to až můj táta. Právě se na ČT 24 dověděl, že mezi jinými duchovně spřízněnými soudruhy byli na sjezd pozvaní i zástupci velvyslanectví KLDR. Dojemné a tradiční spojení s orwellovským režimem. Na chvíli jsem si zapnula přímé vstupy a ovanul mě duch starých časů, ale vůbec ne dobrých. Na mysli mi vytanula vzpomínka na jeden z posledních sjezdů KSČ, rétorika se totiž moc nezměnila.

 V březnu roku 1986 jsem působila v rámci studijní praxe na jedné pražské škole. Před vyučováním si mě zavolala třídní učitelka a upozornila mě, že právě začal 17. sjezd KSČ. Trochu mě překvapilo, proč mi to říká, poněvadž téhle informaci tehdy prostě nešlo uniknout. Veškeré sdělovací prostředky národ od rána do večera dopodrobna informovaly o dění v sále, o každém slově, jež tam tehdy padlo. A že to tedy někdy byly perly!

Tvářila jsem se zřejmě dost vyjeveně, takže mi doporučila, abych milé žáky na tento fakt na začátku hodiny upozornila.

To bylo mrzuté, vždycky jsem se během vyučování snažila úpěnlivě vyhnout jakýmkoli zmínkám o úspěšném budování socialismu a teď tohle. Nastoupila jsem před třídu a ve snaze situaci aspoň trochu odlehčit jsem položila otázku: „Tak děti, jestlipak víte, co máme dneska za den?“

Vzadu se okamžitě zatřepetala ruka. Byl to klučina, jenž studijními úspěchy zrovna nevynikal, takže mě jeho informovanost docela překvapila. „Prosím, prosím, začalo jaro!“ Dobře mi tak, na nešikovnou otázku skvělá odpověď.

Chvíli jsem dění na sjezdu, tentokrát KSČM, sledovala. A kdyby mě před deštěm nebolelo to zatracené koleno, měla bych dojem, že jsem zase ocitla v oněch letech.  Soudružka Semelová opět nezklamala. Jen si myslím, že z jejího vystoupení neběhal mráz po zádech jenom mně, ale možná i ostatním soudruhům, hlavně těm, kterým se podařilo dostat do nějaké parlamentní funkce.

Oni totiž ti dnešní komunističtí funkcionáři vedou naprosto luxusní život. Vysoké funkce, skvělé platy a odpovědnost žádná. Kritizovat mohou všechno, na rozdíl od oněch let, kdy vládli oni. Ne že by tady nebylo co, ovšem poslouchat to od lidí, kteří tuhle zemi zavedli do ekonomického a morálního marasmu, je opravdu k vzteku. Takže si nemyslím, že jejich hlavním zájmem je zvítězit ve volbách. Důležité pro ně je získat dostatečný mandát na udržení lukrativních postů.

Rovněž jejich plán vytvořit jakousi rudozelenou koalici, podpořenou hlasy nespokojených občanů, ve mně vyvolal záchvat zuřivého smíchu. Mají zatraceně krátkou paměť, soudruzi. Kecy o ekologii v dobách budování socialismu byly cudnou zástěrkou, kryjící naprosto bezuzdné rabování už tak chabých přírodních zdrojů, bez jakýchkoliv ohledů na životní prostředí. Protesty odvážných a uvědomělých občanů byly okamžitě vyhodnoceny jako nepřátelské našemu tak humánnímu zřízení a podle toho taky bylo s kritiky naloženo.

A že jim lidská práva nikdy nic moc neříkala, dokazuje i to, že si tito obránci širokých lidových mas klidně pozvou zástupce hnusného režimu, který mučí vlastní občany hlady a zavírá je do koncentráků, zatímco jeho představitelé si užívají luxusních produktů tolik opovrhovaného západu, navíc vyhrožují celému světu jadernými zbraněmi.

Dnešní komunisté šikovně využívají oprávněné nespokojenosti občanů se stavem společnosti. Ano, často by se s jejich kritikou poměrů i dalo souhlasit. Jenom bychom neměli zapomínat na fakt, že spoustu problémů bychom už dávno nemuseli řešit, kdyby nebylo jejich neslavného působení.

Jako v tom starém vtipu: „Komunismus se úspěšně potýká s problémy, které by nikde jinde nenastaly.“