Tak trochu se bojím

Nejstarší syn se v Kanadě strašně zamiloval, počal syna, oženil se a rozhodl se přestěhovat s rodinkou zpátky do Čech. Pak už šlo všechno rychle - bydlení, práce, jesle. Idyla.Jenže snacha je z Afriky...

Celý duben jsem se nemohla dočkat. Pak ještě kousek května a už byli tady! Můj syn se rozhodl přestěhovat s rodinou z Montrealu do Čech.

Po úvodních zmatcích, shánění bytu (jsme s mužem velice naivní, pořád si myslíme, že co je napsáno, platí), zařizování trvalého pobytu pro snachu Johannu, pojištění, doktoři a v neposlední řadě práce pro oba. Vše je hotovo v rekordně krátké době, život v Čechách začíná.

 Naše snacha je z Gabonu. Pro ni je to obrovská životní změna. Z České republiky zná jen Prahu a Karlštejn, kde se vdávala. Strašně se jí tu líbilo, ovšem prázdniny, navíc spojené se svatbou, věrný obraz života v dané zemi jaksi nepodávají.

Na jejím místě bych asi byla hodně nervózní. Všechno je pro ni nové. Nesrozumitelný jazyk (poctivě se učí, ale zatím to jde ztuha), jiná mentalita (Johanna je Afričanka a dlouhá léta žila v Kanadě), jiné zvyky a v neposlední řadě i podnebí (v Gabonu prý není tak horko, to mě teda podrž!). Ale ona všechno přijímá s pragmatickým klidem. Učí se slovíčka, chodí nakupovat na trh, komunikuje, prostě bez velkých cavyků vede život, jaký by vedla kdekoli jinde.

Úplně nejvíc ze všeho jsem se těšila na našeho vnuka. Skype je sice úžasná věc, ale ani přes něj jsem ho nemohla obejmout. Při našich neartikulovaných debatách přes oceán jsem pociťovala až fyzickou touhu se ho dotknout. Teď ho tedy mám na dosah a můžu ho pomuchlat vždycky.

Jenže ouha! Chlapeček povyrostl, začíná mluvit a má svou hlavu. A na muchlání taky nemá vždycky náladu. Moc ráda bych věděla, co se v té jeho malé paličce děje. První dny byl dost zamlklý až ztuhlý, nechal se sice nosit, ale moc nereagoval. Teď už rozvázal a míchá česká slovíčka s francouzskými. Chodí do jeslí, hraje si na písečku jako ostatní, chutná mu pacholík a miluje rajskou.

Takže idyla. Jenže já jsem pořád ve střehu. Snacha je krásná, milá, pracovitá, absolventka kanadské univerzity, ale čokoládová. Vnuk je nádherný chlapeček s velikýma hnědýma očima, kudrnatými vlásky a olivovou pletí. Mám o ně starost.  Na první pohled vypadají jinak než Češi. Při každém dalším xenofobním projevu nějakého politika přemýšlím o tom, do jaké míry se lidé nechají ovlivnit a co to bude znamenat pro nás.

Zatím se zdá, že lidi rozum spíše mají. Pár ošklivých pohledů a poznámek je nepříjemných, vynahradí je však jiní. Pro mě a pro celou moji rodinu je nově nabyté africké příbuzenstvo zdroj ohromného poučení. Snacha například téměř nikdy nevyhodí žádnou potravinu.  Až úzkostlivě nakupuje pouze určité množství jídla. Musím si před ní dávat pozor, protože jsem si uvědomila, že opravdu jídlem plýtvám, i když jsem si myslela, že ne. Málokdy se zbavuje oblečení. Móda je pro ni spíše druhořadá, ale má vkus a svůj styl a dokáže skloubit neslučitelné, tedy alespoň podle mého soudu. Taky nosí to, co si koupí, mně a mým přítelkyním občas něco nového „zkysne“ ve skříni a už se to nikdy nevyndá.

Líbí se jí u nás. Myslí, že Češi jsou milí a ochotní. Já to tedy vidím někdy malinko jinak, ale Johannce přeji, ať jí tento názor vydrží co nejdéle.  A přeju to i sobě a nakonec nám všem.