Tak kam, hrdý Albione?

Po čtyřiceti třech letech se Velká Británie rozhodla pro odchod z integrované Evropy. Již třetí den po vyhlášení výsledku referenda je země zmítána pochybnostmi o smysluplnosti tohoto kroku. Brexit má trpkou pachuť.

Tak a je to tady. Osobně jsem tedy čekala, že výsledek bude hodně natěsno, ovšem zcela opačný, totiž že ta minimální většina bude přece jen pro zachování členství. Nechci se zabývat ekonomickými ani politickými důsledky, zatím se zdá, že v tom nemá jasno nikdo. Mě zaujala jiná věc. Dotklo se mě, jakým způsobem se zastánci brexitu vyjadřovali ve své kampani o Východoevropanech, kam zařazují automaticky i nás. Skoro jsem chvílemi měla dojem, že vystupují vlastně hlavně kvůli nám.

Takže co tak špatného ti divoši z východu v Británii páchají? Berou místním práci, zneužívají sociální systém, dokonce jsem zaslechla i názor, že roznášejí nemoci. Je to skutečně roztomilé, jak nás naši milí, teď už ovšem bývalí Spoluevropané, hodnotí.

 Vlastně mi není vůbec jasné, čím jsme si tohle opovržení vysloužili.  Řekla bych, že to jsou spíš Britové, kdo má v našem vzájemném vztahu máslo na hlavě. Samozřejmost, s jakou nás navzdory všem smlouvám o přátelství předhodili Hitlerovi do chřtánu v Mnichově, je zarážející o to víc, že dodnes i učitel historie v pražské  britské škole je s to interpretovat tuto zradu jako nevyhnutelnost, legitimní pokus o záchranu světového míru. No, nevyšlo to…

Brity jsem více poznala až v Ženevě, kde můj muž zastupoval Českou republiku v mezinárodní organizaci. Byli jsme mladí a nadšení, snažili jsme se udělat pro svou zemi co nejvíc, ale někdy jsme narazili, tedy hlavně já. Nikdy nezapomenu na jakousi večeři, kde se moji angličtí spolustolovníci (schválně neříkám britští, byli to echt Angličané) dokázali celou dobu bavit o tom, zda slovo Slav (Slovan) je příbuzné se slovem slave (otrok) a posléze došli k závěru, že nade vši pochybnost ano, protože my jsme stejně nikdy nic jiného nebyli.

Tehdy jsem to odnesla menším hysterickým záchvatem, naštěstí jsem se rozbulela až doma. Bylo to moje první setkání s typicky britskou arogancí. S hanbou se přiznávám, že jsem tehdy vůbec nevěděla, jak mám reagovat, do té doby jsem se s tak brutálním slovním útokem, byť vedeným naprosto věcným tónem, nesetkala.

Časem jsem Britů poznala víc a  tak trochu jsem do té jejich poněkud zvláštní mentality pronikla. No, velcí kamarádi z nás asi už nebudou, ale přece jen něco bych převzala. Láska a pýcha na vlastní zem (u nich až arogantní, my přidejme), bezva humor (je nám blízký) a nehybná tvář posledního Mohykána v momentech, kdy říkají cosi velmi nepříjemného na adresu třeba souseda u stolu.

Evropská unie reformu rozhodně potřebuje. Britové na to šli po svém, vyjednáváním vlastních podmínek bez ohledu na ostatní.  Jak je vidět, nebyl to úplně nejlepší nápad. Dneska ráno jsem si přečetla slova jejich ministra zahraničí Hammonda o tom, že vlastně oni nemusí vystoupit okamžitě, prý to může být dlouhý proces, až tak na deset let a kdoví jestli.  Přečetla jsem si taky, že hodně z nich si po referendu začala vyhledávat informace o EU, co to vlastně je, kolik a jaké členy má.

Za ta léta jsem se něčemu přiučila. Takže s opravdu, opravdu milým úsměvem říkám: „Běžte si kam chcete!“