Šťastný Nový rok

Oslavili jsme Nový rok a já jen doufám, že ohňostroj a šampaňské budou příjemnou předehrou a ne vzpomínkou na dobré časy... 

Patřím k mrzoutům, kteří nikdy nepochopí humbuk kolem Nového roku. To, že zase jeden rok končí, mě v mém věku naplňuje spíše tichým zoufalstvím.

Koukáme na ohňostroje vybuchující na tmavé obloze. Symbolizují radost a naději. Vítáme první minuty Nového roku. Petardy bouchají venku, veselé scénky z minulých časů zní z televize v bytě. Šampaňské, objetí, přání, hlavně zdraví všem, studijní úspěchy dětem.

Dívám se do tváří svých milých, přes skype i toho nejmenšího, a napadá mě, že nestačí přát jim jen úspěchy v práci a zdraví.  Chtěla bych pro ně pro všechny bezpečnější a spravedlivější svět, svět tolerance, ne nenávisti.

Nečeká nás však lehké období. Především situace na Blízkém východě se vůbec nelepší a řešení se nerýsuje ani zdaleka. V Sýrii je pořád zabarikádovaný Asad, v zemi je nepřehledná situace, každý válčí s každým. Vrahouni z Issis, Kurdové, Turci, svrchu na vše dohlížejí ruské stíhačky a bombardéry. Je jasné, že uprchlická vlna nepoleví, naopak. Strašně bych si přála, abychom pomohli potřebným a sami se dokázali ochránit. Jak, to nevím a mám tušení, že naše politická reprezentace je na tom stejně. Je mi poněkud do bréče, když sleduju v televizní debatě váženého pana poslance s neméně váženým panem ministrem, jak na sebe v přímém přenosu štěkají jak na nějaké pavlači.

Neméně těžko mi je, když poslouchám velkohubá vyjádření politiků současných i minulých. Když sleduji, jak se dokáží  přiživovat na šílené situaci lidí na pochodech časté smrti. Vyhasínající politická star  Okamura se  ohnivě vyhraňuje proti všemu cizímu, což mi zejména v jeho případě připadá více než úsměvné. Kdyby to nebylo zároveň tak smutné.

Nic úsměvného naopak neshledávám na aktivitách pana exprezidenta. Hodlá burcovat širokou frontu proti imigrantům, obviňovat takzvané „evropské elity“ z fantasmagorických záměrů likvidovat identitu evropských států, ale nic konstruktivního stejně nevymyslí. Myslím si, že Evropská unie měla jednat daleko dřív a razantněji a ne pasivně čekat na to, až se v Evropě nahromadí lidé bez kontroly a dokladů, ovšem dneska je spíš doba racionálních úvah a nikoliv hysterických výlevů. Nebo si vážně myslí, že široká lidová fronta všech odpůrců imigrace tady začne stavět čínskou zeď?

Kdysi jsem si v jednom článku Pavly Jazairiové  přečetla větu, která mi utkvěla v paměti. Podle ní třetí světová válka začala už dávno. A sice v momentě, kdy i do nejzapadlejší vesnice třetího světa pronikl internet. Protože přes internet se k těm dobrým lidem dostal svět amerických seriálů. Obrázky barvotiskové americké a evropské „reality“ jim umožnily pochopit, proč se dlouhé hodiny dřou třeba v zaprášených a nevětraných textilkách za mizerný plat a proč jich každý rok pár desítek v těch textilkách uhoří. Proč? Protože nám tady obchodní řetězce tím pádem mohou prodávat kvalitní trička třeba za dvě stovky. Komu by se to nelíbilo?

Takže není to tak, jak mnozí z nás myslí. Že totiž jsme pouze nevinné oběti světového vývoje, že  s tím nemáme vůbec, ale vůbec nic společného. Že jsme nikdy neměli kolonie, je častý argument. Ano, neměli, ovšem pouze proto, že už byly rozebrané. První republika, konečně samostatný stát právem sebevědomé české buržoazie, by nepohrdla nějakou tučnou koloniální akvizici, ze které bychom i my mohli těžit. Tohle nevyšlo, ovšem zbraně se nám do konfliktních zemí dařilo prodávat s velkým úspěchem. A nakonec, u nás ta levná trika taky kupujem….

Tak bych si přála, abychom dovedli oddělit zrno od plev a dokázali vzhledem k našim nejlepším tradicím pomoci skutečně těm v ohrožení života. Je to složité a často neexistuje jednoduchá odpověď. Jsou to Syřané? Řekla bych, že ano. Všichni Syřané? Nevím, asi ne. Afghánci? Život tam musí být šíleně těžký. Všichni? Asi ne. Jemenci. Saúdi je bombardují, normální lidi nevědí proč vlastně, ovšem velmoci mlčí – moc dluhů, potřebný spojenec. Tak snad ano. Nigerijci? Súdánci? Nevím, nevím!

Kosovští Albánci? Tak to náhodou vím! O ty by se měla postarat vážená paní bývalá ministryně USA, naše rodačka Madeleine Albrightová, na kterou jsme tak pyšní! Tolik se zasazovala o samostatné Kosovo! Panu Thacimu i pusinku dala – čert vem haagský tribunál a nějaká obvinění z obchodu s lidskými orgány! Během svého mandátu v sobě objevila i podnikatelský talent, zakoupila se do kosovského Telecomu. Tak já bych navrhovala, ať se ze svého zisku podělí s novým státem a pomůže jim vytvořit takové podmínky, aby jeho občané nemuseli hledat azyl jinde. To bych viděla jako hezké vyústění jejích aktivit.

Problémů spousta a nic z mých přání se zřejmě nesplní. Tak proč bych, prokristapána, měla jásat při ohňostroji?

A přece. Narodil se nám vnuk. Je to svátek, nové dítě do rodiny. Je samozřejmě ten nejkrásnější, nejroztomilejší a určitě nejbystřejší – jako všichni vítaní chlapečkové a holčičky.

Náš princ má shodou okolností to štěstí, že je občan Kanady, narodil se tam. Je také občanem Gabonu, po mamince. A má tu čest býti součástí krásné země uprostřed Evropy, po tatínkovi. Na svých ještě vratkých nožkách se rozkročil hned přes tři kontinenty – Ameriku, Afriku a Evropu.

Jeho africká rodina, jež má v oblibě barvitá a vše vysvětlující označení, mu dala skutečně krásné jméno. Takže náš chlapec se jmenuje Peter Elarmeyong Palečka. Elarmeyong  znamená v jazyce Fang Spojovatel národů.

A skutečně! Gabonci  nevěděli o České republice skoro nic a teď ji milují. My jsme tam ještě nebyli, ale těšíme se tam, protože víme, že pojedeme za rodinou.

Takže nakonec i já připíjím všem Elarmeyongům. Hodně zdraví a sil, budete je potřebovat!