Sobě sami jsme si nepřáteli

Tak hurá! Více zbraní mezi lidi, jen houšť! V době, kdy máme uprchlíků dvanáct a kdy se sousedské spory řeší střelnou zbraní? Nebylo by lepší začít výchovou etickou i fyzickou a zbraně rozdat až pak?

Hned jsem se na tom nástupišti cítila mnohem líp. Tak to panu Chovancovi konečně schválili! Budeme se moci ozbrojovat, co hrdlo, pardon, paže žádají, budeme obranyschopní, mladí muži se chopí všech svých ručnic, kalašnikovů, samopalů, no, a to je všechno, co znám, a budou chránit děti, ženy, starce a stařeny, invalidy, zkrátka všechny nemohoucí příslušníky národa.

Povznesená nálada mě opustila v momentě, kdy dorazil vlak. Mohutná vlna mladých mužů, tak šestnáct, sedmnáct let, se vzedmula v udatné touze obsadit všechna sedadla. Na počtem vagónů omezený spoj do našeho městečka jich totiž bylo moc, a to nepočítám trapáky jako jsem byla já, totiž matróny s taškami, bylo nás tedy víc, a pár starců.

Musím uznat, je to blbá hodina, vracet se z města v momentě, kdy končí ve školách i středoškolská mládež a též se touží dostat domů. To jeden musí pochopit. Nicméně mě potěšilo zjištění, že naši hoši jsou zdatní a vytrvalí. Verva, s jakou se hnali do vlaku, by se mohla srovnat snad jedině s bitvou u Thermopyl. Ostře na to nastoupili borci, nehleděli ani nalevo, ani napravo, vědomi si svého cíle postupovali směle vpřed a hle, meta dosažena, veškerá sedadla obsazena!

V momentě vítězství je však potřeba pozice upevnit. I toho si je naše mládež vědoma. Okamžitě po dosedu všichni jak na povel vytáhnou své mobily a šup tam s nějakou hrou. Zaměstná jak mozek, tak oči. Protože pro oči nevidí, že se nad ním kymácí nějaký páprda, tak osmdesát let (kam se taky  v tomhle věku hrabe, že?) a ještě má berle, mimoň!

Jako obvykle, saze mi bouchly velmi záhy. "Mladý muži," snažím se být jak luční víla, moje dcera však tento tón připodobnila skřípějící cirkulárce. "Mohl byste uvolnit místo třeba tady pánovi?" Žádná odezva. Hra v mobilu je strhující. "Mladý muži," a to už mu klepu na ramínko (vážně, ramínko, poněvadž rameno při veškeré úctě to tedy nebylo). Jsa fyzicky dotčen, zvedá ke mně otrávený zrak, z čehož já pochopím, že o mně ví už dávno. A to mě rozzuří.

"Mladý muži," vedu svatou válku, "mohl byste se zvednout a pustit tady pána, zdá se, že by vaši pomoc uvítal."  Sama se svým slovům divím, původně jsem totiž měla na jazyku: "Zvedni se, ty hajzlíku, než tě přehnu přes koleno a nasolím ti, co ti třeba!"

"Co jako?" buličí zrak nemohl být buličejší. "No jako že by ses moh zvednout a pustit tady pána sednout, to jako!"

"Kerýho?"

"Tohohle, snaží se nad tebou držet balanc celou dobu!" Sláva, blíží se průvodčí, zajisté mě podpoří. Takže nepodpoří, milá paní průvodčí, vidouc konflikt, hbitě mizí směrem, odkud přišla, a cestující se zřejmě až do Berouna kontroly nedočkají.   

"Český král z boje neprchá!" blesklo mi hlavou a tak do něj jdu:"Zvedni se, než ti jednu fláknu", pravím klidně, leč rozhodně. (Kdyby byl můj, už dávno by ji měl, ale neměl, protože by sám od sebe už dávno stál, za to dám ruku do ohně). Zírá na mě nevěřícně, je to souboj nervů, usmívám se a snažím se o co nejnepříjemnější úsměv svého života.

Neuvěřitelné se stalo skutkem, mladíček se velmi, velmi pomalu zvedá a kráčí ke svým druhům, na něž se místo nedostalo. "P..a", praví k nim znechuceně.

Už nemám chuť se hádat, nemám chuť vzdorovat. Až teď jsem si všimla, že naproti nám celou dobu pohodlně usazen, muž asi čtyřicetiletý velice pozorně pročítá denní tisk. Ani ho nenapadlo, že třeba je nepatřičné sedět, když starý pán o francouzských berlích nad ním stojí, ani ho nenapadlo, že třeba on by, vzhledem ke své evidentní fyzické převaze nade všemi, mohl zasáhnout, neřkuli první srovnat nepravost. Tak třeba nějaká sofistikovaná zbraň to příště vyřeší, teď jde o to, kdo ji bude třímat...

"P..o", vystupuji jako první, takže je logické, že mě doprovodí mládežnický pozdrav. Je to dost zajímavé, hodně se to slovo rozmohlo, tentýž den se na přechod u Prašné brány přiřítil nějaký vrak osazený mladými potetovanými muži. Řidič otevřeným okénkem prostrčenou rukou bušil na karosérii vraku: "Tak dělejte, vy p..i,  přece tady nebudu čekat do rána!" pořvával na zaražené turisty a já mezi nimi jsem si blahopřála, že ten náš jazyk je tak odlehlý a že mu v tom davu snad, prokristapána, nikdo nerozumí! Snad zastřelit toho nejapného blba? Jediná rozumná reakce v ten moment!

A aby toho nebylo málo, večer koukáme na zprávy a nevěříme vlastním očím. V metru kluci zkopou pána, jenž je napomínal k pořádku, a mužský v červeném triku jak hora veliký a silný tak urputně kouká do mobilu, až nic nevidí a neslyší a nastoupí do svého vlaku a vše nechá jen tak? A nástupiště plné lidí vše nechá jen tak?

Co se nám, hernajs, stalo? Kde jsou naši muži? Čeho nám třeba? Zbraní anebo výchovy? Výchovy k sounáležitosti, úctě ke stáří, tudíž k dějinám této země? K odpovědnosti? Soucitu? K lásce k této zemi? K gentlemanství? K tomu, že slabší mají přednost a k mužnosti patří je chránit, nikoli jim podrazit nohy a pak čumět na display? Že třeba by rodiče někdy mohli ty své poklady zkontrolovat?

 Anebo, tu máš pušku, poraď si?