Nejkrásnější svátky v roce. Klidu a míru prý. My to štěstí máme. Jenže skoro za humny lidé řeší úplně jiné problémy. Jeden by neřekl, že je už jedenadvacáté století.
Je to tady zas. Šťastnější část lidstva nakupuje dárky, jídlo a pití. Ta nejméně šťastná se za každou cenu snaží dostat z trosek svého kdysi kvetoucího města. Sehnat něco k jídlu a uchránit sebe i děti před bombami a střelami, eventuálně plynem.
Nějaký citlivý(á) čtenář(ka) možná najde pod stromečkem Deník Anny Frankové. Třeba si zaleze někam do tichého koutku a se zatajeným dechem útlou knížku přečte. A může být, na internetu pak uvidí vzkazy nešťastníků, trpně očekávajících jejich osud - buď cesta autobusem a možná záchrana anebo krutá smrt rukou vojáků vlastní země. Přitom by mohl(a) narazit na vzkazy malé holky uvězněné s ostatními v rozbitém městě. Sledovat novodobou Annu v přímém přenosu. Mohla by to být i vzrušující počítačová hra. Zachrání se, nezachrání?
Kdyby to nebylo tak děsivé. Je jedenadvacáté století a OSN zasedá. Zase. Zase všichni konstatují, že masakry civilistů jsou ostudné. Že by se s tím už vážně mělo něco dělat. Na tom by se shodli všichni. Dále však už na ničem. Věčné hádky o tom, kdo je vinen, kdo má odejít, kdo zůstane, jestli je vůbec vhodné zasahovat, samozřejmě naprosto ovlivněné zájmy těch několika velmocí, jež o světovém dění prakticky rozhodují. A mezitím tam ta "Anna" sedí a čeká. Na život anebo na smrt.
Po každé strašné válce (která taková není) si postižená generace řekne: "Už nikdy víc!" Pravda, světových válečných konfliktů jsme uchráněni již po mnoho let. Jenže všude kolem nás, a není to tak daleko, pořád umírají lidé. Vládcové vždycky najdou důvod, proč někoho vyhánět a zabíjet.
Na letošní Vánoce se moc těším. Po dlouhé době se sejdem všichni, letos nikdo nebude muset být na skypu. Ale já si počítač stejně zapnu. A zapálím svíčku. Budu myslet na to vyděšené děvčátko a všechny ostatní. To je tak všechno, co našinec může udělat. Jako vždycky.
