Prezident dolních deseti miliónů?

Vážně? To jsem asi špatně poslouchala, ale žádnou zmínku o lidech potřebných a jejich situaci jsem v inauguračním projevu nezaslechla. Jen vyřizování si osobních účtů. Pěkná prezidentská  vize, taková optimistická... 

V české televizi nedávno dávali pořad o dětech vyrůstajících v neúplných rodinách. Většinou matky samoživitelky s jedním či více dětmi, někdy i postiženými. Popisovaly každodenní těžký boj s chudobou, s existenčními problémy, osamělostí a beznadějí. Mluvily i o lhostejnosti státu, úřadů, jež se o ně mají starat a nestarají. O ponižujících kontrolách, netečnosti a nezájmu. (Trochu jsem se zastyděla za svůj blog, popisující naše utrpení na úřadech, no tak jsme si tam počkaly).

Dívala jsem se na ten pořad a bylo mi těžko. Nemalá část českých dětí a mládeže žije v dosti neutěšených podmínkách s unavenými matkami, jež se snaží vyjít s tím málem, co jim zbude po zaplacení všech nezbytných poplatků. Na výlety, lyžařské zájezdy a školy v přírodě jaksi nezbývá, pokud se tedy rodič zase nechce doprošovat na úřadech.

Krušný start do života. A co ta pohledná maminka chlapce na vozíčku, který je plně odkázán na její péči? Pere se, jak to jde, ale dochází k trpkému poznání, že člověk stárne a ztrácí energii a přitom má naloženo pořád stejně, ne-li víc. I na mě přes obrazovku doléhala ta tíha a samota, ty obavy z budoucnosti.

Nevím, jestli tihle utahaní lidé ještě zvládnou sledovat, co všechno se tady v poslední době semlelo. Zpackaná volba "mlátičky" pana Ondráčka a s ní související diskuse, lidé opět v ulicích, dojemná spolupráce Okamurovců a komunistů, vražda novináře na Slovensku. Je toho dost a není to právě povzbudivé.

Jedním ze světlých momentů v životě společnosti by, alespoň podle mého soudu, mohla být inaugurace prezidenta. Lidé se na ni rádi dívají. Všechno je tak slavnostní. Krásný Vladislavský sál, vyšňoření hosté, elita národa, vážení páni a krásné dámy, vznešené fanfáry z Libuše a hlava státu s rukou na památném vydání Ústavy přísahá věrnost národu. Následuje projev. Očekává se cosi jako stručný přehled toho, čím společnost prošla a posléze představa budoucnosti. Nezastírání problémů, ale spíše jejich řešení. Zmínka o těch nejslabších, zastat se jich, dát vědět, že se o nich ví a že i oni jsou platnými členy národa. Celkové vyznění optimistické, nastává nové volební období, druhé, prezident bude odvážněji prosazovat své nápady na to, jak zlepšit život společnosti.

Nejsem matka samoživitelka, nepatřím mezi vyloučené, jsem obklopena milující rodinou. A přesto jsem pocítila jisté znepokojení.  Projev prezidenta plný zášti a účtování, naprosto nevkusná plošná kritika novinářů ve světle událostí na Slovensku, žádná vize. Naštvaní poslanci a senátoři opouštějí sál. Rozpolcenost společnosti snad nemůže být větší.

Tak nás čeká dalších pět let. Ono se toho zas tolik asi nezmění. Jen té pozitivní síly by bylo třeba, nám všem.