Nebavme se s nimi!

Tak tu máme zase další megakauzu. Jakpak to tentokrát asi dopadne? Jak? No přece jako obvykle, nijak.

Tak jsem si jednoho dne řekla, že se vážně musím podívat na internet, o co v tom OKD vlastně šlo. Všichni o tom mluví, politici se předhánějí v hodnocení situace a v doporučeních, co kdo by měl a neměl dělat, obvinění stíhá obvinění, kritika kritiku.

Avšak kýho čerta! Právě ten aby se v tom vyznal! Spis čítající 30 000 stran musí být zajisté nesmírně vzrušující čtení, avšak nikoli pro každého. Nejsouc ani právnička, ani ekonomka, dokonale jsem se utopila již v prvních odstavcích. (Rozuměj, ne celého spisu, ale milosrdného výcucu na internetu).

Co jsem pochopila je, že privatizace velikého podniku dopadla neslavně. Je tu spousta lidí ohrožených nezaměstnaností, slíbené byty se nakonec nájemníkům neprodají, prodaly se někomu úplně jinému. Vláda horečně hledá řešení, zatím není úplně jasné, jaké. Jasná naproti tomu je jiná věc, totiž ta, že podnikání pana Bakaly v Čechách budeme splácet všichni.

Kdo je viník současného stavu, se dneska dozvíme asi těžko. A už vůbec si nedělám iluze o případném trestním stíhání kohokoli. (Zoufalecké výkřiky do tmy o zavírání Bakaly snad nikdo nemůže brát vážně).

 A co tak zbývá nám všem ostatním, lidem bez podnikatelské fantazie a invence? Frustrace, bezmocný vztek a rezignace. Jo, pardon, jednou za čas se můžeme aktivně účastnit řízení své země, totiž ve volbách. Děkuju pěkně, věčné lavírování mezi větším a menším zlem se mi už zajídá. Nevím jak ostatní, ale já jsem udělala tu zkušenost, že dost záhy po volbách menší zlo jaksi narůstá, až je to to větší zlo, tak mu to zas můžem za čtyři roky znovu spočítat. A tak pořád dokola…

Jeden nápad bych přece jen měla. Nedělám si ambice, že změním svět (nebo aspoň ten český), ale jakás takás reakce by byla na místě. Vlastně s touhle myšlenkou už přede mnou přišla paní Bicanová. Tato dáma zřejmě nějakou chvíli sledovala dění kolem fotbalové Slavie a když usoudila, že tento klub pod vedením bývalé hvězdy Topolánkovy vlády, pana Řebíčka, už není tím klubem, za který to kdysi válel její manžel, požádala o sejmutí jeho fotografie z místa cti. Elegantně, bez zbytečných scén, nicméně účinně dala najevo svůj názor.

Vím, že se nic podstatného nezměnilo. Pan Řebíček zkrátka zůstane Řebíček, kdybychom se rozkrájeli všichni. Možná jsem naivní, ale pořád si myslím, že když se všichni naučíme dávat najevo své znechucení a odstup, ovzduší naší společnosti by se mohlo pomalu měnit.

A proto nejásejme nad tím, když tito lidé upustí pár drobků ze svých podivně nabytých peněz. Nadace podporující nadané studenty, handicapované, či sirotky jsou jen pouhými záplatami toho, co by mohlo jinak sloužit všem.

Bývalé první dámy by si také měly opravdu rozmyslet, ke komu se budou tulit (ostatně, paní Olgu si v této pozici dovedu představit jen velmi obtížně), tetelivé redaktorky ze společenských rubrik módních časopisů by taky mohlo zajímat něco o trochu víc než střih těch nádherných zlatých šatů madam Bakaly.

A tak si myslím, nechtějme jejich prachy. Přes naši parlamentní demokracii zákony umožňující podivné akciové transakce asi změnit nedokážeme.  Dejme tedy alespoň najevo, co si o tom všem myslíme.

Ještě bych chtěla poradit, abychom si dobře rozmysleli, koho příště volit. Jenže kdybych to věděla, stoupla bych si do fronty na Nobelovu cenu.