Moje milá!

Všechno je, jak má být. Vyprovodili jsme poslední dítě z domu. Už bych to měla zvládat s přehledem, jenže to vždycky obrečím. Určitě se bude vracet, ale už to bude někdo trochu jiný...

Tak to vidíš, pořád jsem si říkala, nebudu brečet, nebudu brečet, a už zase bulím, lidi koukaj a já ne a ne přestat. Naštěstí jsme se už rozloučili, takže si nakonec můžu poplakat do sytosti. Sedíme už na letišti, táta se na mě trpělivě dívá a jde pro další láhev červeného. (neboj, tu malou, letištní).

Ani nechci myslet na návrat domů.  Psi nás určitě bouřlivě uvítají, doufám, že je děda nechá na zahradě, Timeček se asi zase radostí počůrá.  Jestlipak si uvědomí, že jeden chybí? Děda nám bude vyčítat, tak poslední dítě a opět jste ho vyhnali do světa.

A už vůbec nechci myslet na to, že ráno vstanu a nikdo si nepřijde míchat ovesnou kaši. No jo, a k řece se psy taky  půjdu vlastně sama, po dlouhé době! To bude zasmušilá procházka! Co všechno jsme vždycky probraly! Módní trendy, co rozhodně musíme mít a čemu se vyhnout. Kdo nás naštval, co kdo řekl a jak se při tom tvářil. Jakou měla ta ženská včera ve vlaku děsnou ránu, viděla´s to?

Nebudem spolu nakupovat a vařit. Nebudeme se už courat po obchodech a vybírat hadříky na cestu. Vždycky jsi byla tak skromná! Nebudu Tě nutit zpívat na ulici. Pamatuješ, jak jsem Tě trápila v té malé uličce na Starém městě? Někdo tam nahoře v jednom domě zpíval árii z Rusalky, otevřeným oknem se linula ta krásná melodie a já, posilněna dobrým vínem z oběda, jsem Tě nutila, abys jinou árií z ulice odpověděla, protože tak strašně ráda poslouchám Tvůj nádherný hlas. Nechtěla jsi, ale pak Ti to vrtalo v hlavě, vrátily jsme se tam, ale lekce už zřejmě skončila. Pak jsi to rozebírala, „mami, já nikdy nebudu jako ty, mě by to nenapadlo, ty máš svobodnou duši.“

Zaplať pánbu, má milá, že nejsi jako já, jeden ztřeštěnec v rodině bohatě stačí. Vždycky jsi byla tak rozumná a uvážlivá.  A statečná. Někdy jsem měla o Tebe strach, to když jsi mi vyprávěla, jak jsi se zastala toho starého pána ve vlaku před surovým opilcem a nikdo Ti nepomohl. Jak jsi milá a úslužná, ale jak dovedeš slušně říct, co se Ti nelíbí (moc moc mi bude chybět to Tvoje „ale mami,“ vždycky, když se nechám strhnout svým temperamentem).

Chybíš mi, princezno moje. Vlastně jsi mi chyběla už v době příprav odjezdu na univerzitu. Pořád jsem si říkala, tohle asi děláme na dlouhou dobu naposled dohromady. Příště už na to bude sama. Nemluvila jsem o tom, ale někdy se mi srdce svíralo a strašně se mi chtělo brečet. Snad jsi to nepoznala, nechtěla jsem kazit poslední společné chvíle doma.

Já vím, není proč se rmoutit. Všechno je, jak má být.  Nastal čas opustit hnízdo. Nakonec, už bych to měla znát, Tvoji bratři takhle odcházeli taky. (Však to dodnes komentují slovy, že jsme je s tátou v osmnácti vykopli, troubové, jen jim to prospělo!).

A Ty, poslední mládě, Ty se ničeho neboj! Jsi mladá, krásná, silná, chytrá a statečná. Rozepni křídla a leť, orlice naše, ať Tě unáší jenom příznivý vítr!

A zase se, prosím, někdy vrať.

Máma a táta asi taky.

.