Minulost v nás

Nikdy není pozdě se něco naučit. Já jsem se v této otevřené diskusi naučila opravdu hodně. Děkuju všem.          

Už mnohokrát jsem se ocitla v situaci, kdy jsem musela odpovídat na všetečné otázky zahraničních přátel, jež se týkaly našeho života za totality. Zajímalo je všechno, od nedostatku základního spotřebního zboží přes nedodržování lidských práv až po otázky víry a svobody vyznání.

Většinou jsem svůj výklad končila slovy o tom, že i naše generace je svým způsobem zasažená, i když Listopad nás zastihnul v ještě poměrně mladém věku a tudíž jsme měli ještě šanci tuto změnu využít. Na rozdíl od našich rodičů a prarodičů.

Nicméně až dodnes jsem netušila, jak moc jsme postiženi. Nebo aspoň já.

Musím přiznat, že jsem byla velice překvapena bohatou diskusí, jež se rozvinula na téma potratů. Jedná se zřejmě o dosud velice bolavé téma jak pro ženy, tak i pro muže. Měla jsem za to, že o tomto problému u nás již netřeba zas tak moc diskutovat, že je v podstatě jasno. Jenže není.

Pročítala jsem diskusní příspěvky (za něž jsem ostatně opravdu nesmírně vděčná) a pomalu mi docházelo, jak je to pořád i v naší přetechnizované a přematerializované společnosti silné téma. A že je to dobře.

V myšlenkách jsem se vrátila do doby svého mládí. Rozvinutá socialistická společnost mě, jako mnoho jiných, pěkně štvala a absolutně jsem nevěřila ničemu, co do nás tak pilně všude, školou počínaje a všemi hromadnými sdělovacími prostředky konče, hustili. Chechtali jsme se pitomým heslům a opovrhovali jsme všemi těmi obtloustlými a nemožně oblečenými papaláši. Jenže jsme z nich taky měli dost strach. A taky se nám něco z těch demagogických žvástů dostalo pod kůži.

Týkalo se to i potratů. O antikoncepci měl člověk doktorovi strach říct, často jsme se setkávaly s buď rovnou s odmítnutím nebo zesměšněním nebo dotěrnými otázkami. Prostě, většina z nás se tomu raději vyhnula. A riskovala.

A když do toho náhodou některá vlítla a zrovna se to nehodilo, tak co, bóže, tak to prostě dala pryč, no a co. Nebyla jediná. Důvodů se vždycky našlo dost. Nejčastěji nedokončená škola, pak nemožnost sehnat byt, málo peněz.

Žena sama rozhoduje o svém těle, říkali tehdy. Jenže byla to jenom žena? Už jenom existence těch neuvěřitelně trapných komisí, kde jakési tetky rozhodovaly o bytí či nebytí a jejichž existencí stát dokazoval svoji moc nade všemi. Dále společenské klima. Dokáže být pěkně tvrdé k výjimkám. Dvě děti, to bylo tehdy normální. Kdo jich měl víc, byl považován za jakéhosi podivína, zneužívatele sociálních dávek či náboženského blouznivce.

A jak je to dnes? Tak o tom bych mohla vyprávět! Začnu tím, jak jsem se dokonale ztrapnila. Těsně před revolucí jsem ve vysokém stupni těhotenství (syn se narodil v den generální stávky) tlumočila cosi z němčiny a po konferenci mě oslovil jakýsi milý pán z tehdy západního Německa. Mimo jiné mi řekl, že má šest dětí. „A s jednou ženou?“ Vypadlo tehdy ze mě. Dodnes se stydím. Němě přikývl A pak už jsme se nebavili.

Další zkušenost jsem udělala v Ženevě. Žili jsme tam skoro sedm let, můj muž tam zastupoval naši zemi v jedné z  mezinárodních organizací. (Mimochodem vynikající životní zkušenost). Setkávali jsme se tam s diplomatickou komunitou. Bývalo tam hodně dětí. Jednou jsem se takové manželky diplomata, po několikáté těhotné, zeptala, jak se těší a proč se tak rozhodli.

„Vždycky je víc proti než pro, mít dítě,“ řekla tehdy. „Ale když chceš, jde všechno.“ A měla zatraceně pravdu.

Sami nakonec máme tři děti. A já jsem se rozhodla zůstat doma a starat se o ně i o svého vytíženého manžela. Člověk by řekl, moje volba, můj život.

Nikoliv. Nespočítám, kolika útokům jsem byla vystavena. Kolika vyjeveným pohledům. Zůstala doma s dětma, slepice! Musím říci, bohužel, že největší predátoři byly Češky v nejlepších letech a po revoluci připravené dělat tu báječnou kariéru. Nic proti tomu, ale i ostatní mají jaksi právo na život a na názor, ne?

V životě je moc věcí skvělých. Jedna z nich je, že přináší poučení, ať už chcem nebo ne. Já jsem se po přečtení všech reakcí na svůj blog  poučila hodně. Téma potratů rozhodně není ukončená debata, je to hluboký celospolečenský problém a je moc dobře, že o tom lidé přemýšlejí a vyjadřují se. Jen bych se přimlouvala za poněkud objektivnější a skutečně celistvý pohled. A nezaměňovat oběti za viníky, prosím.

A víte co? Když už jsem tak zabrousila do let minulých, to je taková nádhera, že můžeme takhle volně diskutovat! Že můžeme psát svobodně a bez cenzury! A vůbec mi nevadí, když někdo napíše, že jsem zmatená.

Teda jenom trošku…