Krize by nám šly...

Dunkerk je skvělý film o beznadějné situaci, o tom, co všechno lidé dokáží vydržet a překonat, co jsou ochotni udělat pro jiné. Vybízí k zamyšlení nad tím, jak bychom to asi zvládli my, jací vlastně jsme?

Vypravili jsme se s manželem do kina na film Dunkerk. Moc se mi nechtělo, ve válečných filmech zpravidla bývají scény, které mi nadlouho utkví v paměti a trápí mě a trápí. No ale podlehla jsem naléhání. A nelitovala jsem, i když jsem s první scénou otevřela pusu a zavřela ji až na konci. Někdy jsem si tu pusu zakrývala, abych nevydávala skřeky a nerušila ostatní diváky. Naštěstí sled událostí je tak divoký a jeden působivý obraz střídá druhý, že jsem stačila zakvičet jen párkrát.

Nic víc prozrazovat nebudu, snad jenom, že mi jedna dojemná scéna o lidské sounáležitosti téměř na konci filmu připomněla jinou situaci, sice mírovou, ale i tak katastrofickou, a to povodně 2002. Shodou okolností je tomu zrovna teď patnáct let, co se přihnala veliká voda a způsobila mnoho škod a vzala i několik životů. S hromadným válečným umíráním se to srovnat nedá, ale i tak to byla katastrofa.

Z kina jsme domů jeli vlakem a mlčeli jsme, každý ponořen do vlastních myšlenek. Já jsem kupodivu vzpomínala právě na ty povodně. Po prvním dnu, kdy voda opadla, jsme šli celá rodina pomáhat dolů do Černošic Mokropes. Tam byla situace nejhorší. Domy nové i prvorepublikové krásné vily zatopené až po druhé podlaží, zdevastované zahrady, pobořené chaty. Nešťastní důchodci žijící v obci neoficiálně, poněvadž se buď ještě nestačili přehlásit anebo prostě z nějakých důvodů nechtěli a nyní ztratili veškerý majetek bez nároku na odškodnění. A všude stojící kalná voda, puch, bahno, spousty odpadků a mrtvých zvířat, domácích i těch divoce žijících.

Nakonec jsem v krizovém štábu města zůstala měsíc. Usadili jsme se v městské hasičárně. Hasiče jsme viděli pouze během krátké přestávky na jídlo, ani nevím, jestli se vůbec chodili vyspat domů. My ostatní jsme seděli v rozlehlé místnosti a telefonovali a sháněli pomoc, kde se dalo. Ve skladu se hromadily zásoby sava, hadrů, kbelíků, čisticích prostředků, gumových rukavic a košťat. Většinou to byly dary nejrůznějších podniků, ale s pomocí často přispěchali i jednotlivci. Přinášeli vše potřebné pro úklid domů, i konzervy, balenou vodu, hygienické potřeby a pečivo. Vytopení z širokého okolí přicházeli nejen pro tuto materiální pomoc, ale i pro útěchu a povzbuzení.

Až na drobné výjimky byli všichni disciplinovaní, nepřekáželi svými auty hasičům, snažili se pomáhat. I postižený soused sousedovi. Odplavala vám chata? Pojďte ke mně, na zahradu mi dvě připlavaly. Musíme se postarat o osamělého pána, nemá si kde vařit, dostane jídlo z hasičárny. Těmhle lidem se musí pomoci s dotazníkem pro pojišťovnu, určitě to sami vyplnit nezvládnou. Musíme uspořádat sbírku oblečení. Bot.  Školních potřeb. Zaměstnat děti. Poláci z družebního města přivezli vysoušeče, musí se rozvést po domech.

Vlak se blíží do stanice. Vážně, jsme skvělý národ, dokážeme se semknout a vzájemně si pomáhat, aniž bychom hleděli na vlastní prospěch. Náš záchranný systém je jeden z nejlepších na světě. Občanská solidarita příkladná. Dojatá a zároveň pyšná vystupuju z vlaku. Blížíme se k parkovišti. Naše auto stojí osaměle na svém místě. Ovšem bez zpětných zrcátek. Krucinálfagot, dojetí nahradily úplně jiné emoce!  No jistě, požáry, záplavy a jiné katastrofy, to zvládáme. Jen ten život v míru a relativním blahobytu nám tedy ještě moc nejde...