Jsme vážně tak protivní?

Léta se traduje a všichni cestovatelé ten pocit znají - u nás jsou lidi spíš zamračení a všude venku se usmívají. Ale podle slov staré známé písně, "časy se mění...."

Přiznám se, že na tenhle blog jsem si brousila zuby už delší dobu, jenom jsem pořád nevěděla, jak to uchopit, abych řekla, co chci a nenamíchla přitom všechny ctěné čtenáře.

Pozoruju už totiž delší dobu, že my Češi jsme tak nějak pořád nakrkaní až naštvaní a když náhodou ne, stejně jsme ve střehu, asi kdyby náhodou něco. Soudím podle spolucestujících ve vlaku, v metru, tramvaji, podle prodavaček, některých číšníků, úředníků, prostě všech, se kterými občan tak přicházívá do styku. Úsměv je zkrátka v českých zemích pořád vzácné koření.

Že do tohoto seznamu nabručených patřím i já, jsem zjistila až v Kanadě. Léta jsem si vůbec neuvědomovala svůj napjatý, nepříliš vstřícný výraz. Taky se neusmívám, protože co kdyby si to třeba někdo vysvětlil špatně. Nebo abych náhodou nevypadala jako blbec. Nebo já vlastně nevím, proč se neusmívám.

Upozornili mě na to synové. Uvařila jsem české jídlo a oni si pozvali pár kamarádů. Myslela jsem si, kdovíjak nejsem vstřícná a milá, ale oni mi pak řekli, že zejména jeden mladý Kanaďan ze mě byl dost nervózní, že jsem s ním sice konverzovala, ale tvářila jsem se jak profesorka matematiky (všem profesorkám matematiky se omlouvám, ale dodnes z nich mám posvátnou hrůzu) a korunu všemu jsem nasadila, když jsem (prý) nevybíravě zkritizovala montrealskou vyhlášenou specialitu (no ale to zase uznejte, hranolky zalité něčím hnědým a posypané sýrem!), která se navíc jmenuje poutine, čti putin, což je tedy podle mého soudu vrchol.

No tak jsem si na to začala dávat pozor. Neusmívám se, to je fakt. A celkem mě zdrtilo poznání, že nejenže se k aspoň mírnému úsměvu musím pořád nutit, navíc mi to za chvíli začne dělat fyzické problémy, chytá mě nějaká křeč či co.

Dívala jsem se schválně v Montrealu po lidech. Všude, v metru, autobusem, na ulicích, v restauracích. No, usmívají se tedy mnohem víc než průměrný Čech, bez debat.  O Američanech se všeobecně říká, že ty jejich úsměvy jsou falešné, prázdné a že vůbec nic o nich nevypovídají. Jenže upřímně řečeno, chci já zase znát detaily o životě servírky v restauraci? Ne a já jí taky zajímám jenom jako klient, který se má najíst, zaplatit a pokud možno včas vypadnout. Přesto se spolu můžeme hezky v klidu pobavit - odkud jste? Jo z Prahy, tam jsem byla, ahoj, krásné město. Úsměv sem, úsměv tam a všichni jsou dobře naladění.

Změním se. Naučím se to, nejsem pitomá. A až přijedu domů, napíšu článek o tom, jak jsou ti Kanaďané fajn, ochotní a milí a jak my Češi jsme pořád nabručení a protivní a hned připravení jít do konfliktu.

Jsem doma už čtrnáct dní a všechno je, jak jinak - jinak.

Máme dvě psiska, jednoho ukázněného německého ovčáka, zodpovědného, vycvičeného, poslušného. A pak podivuhodnou směsku z útulku, pouličního tuláka, kterého někdo vyhodil jako sotva narozené štěně. Přežil zřejmě jen díky silně vyvinutému pudu sebezáchovy. Je to zloděj zlodějská, který ukradne a zhltne všechno, na co přijde. Poslechne jedině, když už není zbytí. Jediné štěstí je, že je neuvěřitelně hodný, milý a hravý.

Po ránu s nimi chodím na dlouhé procházky podél Berounky. Je to tam moc pěkné, navíc je tu vybudovaná cyklostezka, po které se dá od nás z Černošic dojít až do Dobřichovic a dál. Potíž však je, že právě my, pejskaři, holt musíme sdílet tu cyklostezku s cyklisty.

Mají tam sice ceduli, že by měli zpomalit, dávat pozor na chodce a psy (!). Což však nečiní. Jakmile se oteplí, vyrazí v obtažených oblečcích a lámou rekordy.

Mezi námi pejskaři a cyklisty odnepaměti zuří líté boje o teritorium. My si myslíme, že právo na oblast máme jaksi vydržené celoročním užíváním. Přece se nezblázníme z toho, že někdo vytáhne na jaře kolo a na pár měsíců nám bude zabraňovat venčit naše miláčky. Oni si zase myslí, že je někdo zvědavý na jejich rekordy (zajisté jste si všimli mé naprosté nezaujatosti).

Byla jsem svědkem i přímým účastníkem mnoha půtek. Vždycky po nich na celý den zůstala pachuť. Tak to už jsem se pak neusmívala vůbec!

Tři dny po návratu jsem se byla schopna po ránu probrat a vyrazit s pejsky na oblíbenou trasu. Bylo chladno, ale docela hezky. No a v dáli se cosi zalesklo a velice, velice rychle se to blížilo k nám. První jarní cyklista! Rychle jsem drapla oba psy a držela je, než nás minul. A tak nějak automaticky jsem nasadila nacvičený úsměv. „Dobrý den a děkuju!“ zahlaholil, když mě míjel.  Pusu jsem sklapla až za hodně dlouho. Ale bylo to fajn.

Tři dny na to jsem jela vlakem do Prahy. Nastoupila jsem a usadila se na jednom z posledních volných míst. Zvedla jsem oči a nasadila již téměř profesionální úsměv. Proti mně seděla asi čtyřicetiletá žena s už prošedivělými vlasy. Znám ji od vidění právě z vlaku. Minule mě zaujala svým oblečením.  Měla na sobě hnědé flanelové kalhoty se žlutými medvídky s červenými čepičkami a netvářila se ani tehdy, ani dnes, jak jinak, nijak přívětivě.

Ovšem pod náporem mého téměř milostného výrazu okamžitě roztála.

„Kolik je tak hodin?“ vybafla na mě.

„Eeee, 10,41.“

„A to je tři čtvrtě na jedenáct?“

„No, to je,“ trochu mě mátla. Stará ostražitost se vrátila. Co chce?

„Neměla byste bonbon?“ uculila se spiklenecky jako malá holčička.

„Jé, to bohužel nemám!“ Bonbon, léta odpírání a zakazování veškerých sladkostí udělala z tohoto slova hnusnou nadávku. Ta teda má nápady!

„Nevíte kolik je hodin?“

Bože, tohle bude jízda! „Za deset minut jedenáct.“

„Musím bejt ve dvanáct na Karláku u doktora. Budu tam, stihnu to?“

Byla jsem čím dál tím zmatenější. Dělá si ze mě srandu? Ale na to se tvářila příliš upřímně a mile. Vážně jí dělalo starost, jestli dojede včas. „Určitě, máte fůru času.“

„No, já tam jedu na injekci. Nebude to bolet, že ne?“

Krucinálfagot, už mě nech! S nelibostí postranním pohledem zachycuju pobavený zájem spolucestujících. Zejména paní na čtyřce hned vedle má boltec už nejmíň o deset čísel delší.

„Snad ne, někdy to jen píchne, ale to je hned pryč.“ Prokristapána, co to tady melu, prostě to nebolí a basta!

Nasadí zase spiklenecký úsměv a mě polejvá horko: „Bude to do zadečku, to nebude bolet, že ne?“

Při pohledu na hektarovou zadnici mi vyschne v krku. Ucho milé zvědavé odvedle přeteklo přes její rameno a plíží se jí po paži směrem k nám.

„Tak to můžete být klidná, do zadku to bolet nebude vůbec!“ drobná poťouchlost mě moc neuklidnila.

„Já totiž byla moc smutná. Mně umřel bratr.“

„To je mi líto. Byl nemocnej?“

„No to já právě nevím. Jenom jel na kole a najednou to bylo. Umřel. Volali a já pak musela táhnout to kolo domů. To jsem si teda dala, panečku. Jsem byla v šoku. Najednou umřel.“

„A kolik mu bylo?“

„Šedesát jedna. To není moc, ne? Je to moc?“

„Není. Dneska to nic není.“ Už jsem přistoupila na její zvláštní způsob komunikace.

Ucho sousedky se trochu zatáhlo, nezajímavé.

„Vůbec nic mu nebylo. Najednou se mu zastavilo srdíčko a bylo to. Jenom vypil lahev rumu.“

No nazdar. „No, já vypít lahev rumu najednou, tak jsem taky mrtvá.“

„To je moc, ne? Není to moc?“

„Je to rozhodně moc. Říkám Vám, kdybych to vypila já, taky bych umřela.“

„Já alkohol vůbec nepiju. Jenom jednou jsem si dala malou skleničku piva. K bůčku, co jsem si koupila. Ale jenom maličkou. To nevadí, ne? Vadí to?“

„Ne, to vůbec nevadí. Malá sklenička neuškodí.“ Najednou se mi před očima zjevily ostře řezané rysy doktora Nešpora a v uších zazněl jeho ďábelský smích. Co jí to tady zase vykládáš? Co když zrovna ona patří mezi ty, jejichž organismus špatně reaguje na alkohol? Jak dopadl její bratr? Jsi nezodpovědná, ukecaná blbka.

„Eeeee, totiž,….“

„A vy pijete alkohol?“ přerušila mě brutálně.

No ještě toho trochu! Boltec milé paní nebezpečně natekl a skápl na opěradlo sedadla. Můj protějšek vyčkával s milým, nicméně neodbytným úsměvem.

„No tak já, občas, když jako něco, nějaká oslava, blééé, blééé, blééé.“

„Aháá, tak vy pijete?“

Ježíš ne, tohle né! Boltec se chvěje rozkoší.

„Nepite, víte jak je to nebezpečný. Vzpomeňte na mýho bratra!“

Smíchov. Záchranná stanice. Vypadnu z vlaku a jsem zpocená až hodně hluboko pod zády. No má cenu se pořád usmívat jako blbec? Ale má! Má cenu vůbec někam jezdit za zážitky? V podstatě nemá, protože tohle, tohle člověk absolvuje tak jedině u nás!