Etika nebo obchod?

Švýcarsko je nádherná země. Hory, jezera, volně se pasoucí krávy, vynikající sýry, skvělé víno. Rozvinutý demokratický systém založený na systému referend, v nichž obyvatelé rozhodují o všem. Idyla. Idyla? 

Když jsme přijeli do Švýcarska, byli jsme mladí a nezkušení. Muž se okamžitě ponořil do práce a jái jsem se starala o naše dva malé syny. Všechno bylo nové a nesmírně zajímavé. Zpočátku jsme si užívali parky plné atrakcí, kluci se pomalu osmělovali a navazovali kamarádství, já jsem se nadšeně ponořila do studia francouzštiny.

První týdny pominuly a nastaly, pochopitelně, první obtíže. Francouzština mi rozhodně nešla tak rychle, jak jsem původně předpokládala. Muž byl velice vytížený a já jsem se potýkala s drobnými všedními obtížemi, jež mnohdy narostly do obludných rozměrů právě díky neznalosti jazyka. Starší syn se urputně domáhal návratu domů, což se ještě zhoršilo s nástupem do školy. Navíc oběma klukům ztrpčoval na hřišti život místní darebák, s jehož matkou naprosto nebyla řeč. Na moje pokusy navázat kontakt v angličtině nebo němčině odpovídala pohrdavým krčením ramen (velice francouzské) a nechápavým: " Pardon?"

"Káčo jedna pitomá," pomyslela jsem si vždycky bezmocně a myslela jsem si to poměrně často i ve škole, kde jsme narazili na velice nepříjemnou paní učitelku. Tak to nám to tady teda pěkně začíná, říkala jsem si, a asi i brzy skončí, poněvadž syn se ne a ne nějak zapojit a s tím čisťounkým, vypulírovaným Švýcarskem sžít.

Navíc jsme museli poměrně často chodit na různé recepce a večeře. Z mé původní radosti - sundám tenisky a džíny, hezky se obleču, nalíčím a vyrazím mezi lidi, kteří nás Čechy musí nutně po sametové revoluci milovat, mě brutálně vyléčila hned první recepce. Všichni švitořili skvělou francouzštinou, v Ženevě se prostě jinak nemluví, a mně dávali okatě najevo, že na takové vyjevence jako jsem já, fakt nikdo zvědavý není. Havel nehavel.

Mohla bych napsat knihu o tom, jak rafinovaně jedovaté dokážou být dámy z nejlepších kruhů, aniž by řekly jediné ošklivé slovo. Další kniha by pak posléze mohla být o tom, jak jsem pro změnu dokázala být večer po akci  nepříjemná já na svého chotě, který, ovládaje perfektně ten proklatě složitý jazyk, strávil krásný večer v kruhu pánů debatujících o vysoce intelektuálních tématech, zatímco já jsem byla nucena poslouchat výrony typu: "A to vy mluvíte doma na svoje děti francouzsky? To nedělejte, s tím vaším přízvukem ty malé chudáky budete akorát plést!"

Ach jo. Ale pořád jsem se snažila pohnout s tou francouzštinou a ještě přesvědčovat syna, že Švýcarsko a Ženeva jsou bezva, i když jsem si už vůbec nebyla jistá, jestli to platí zrovna pro nás. A pak jednoho dne se syn skamarádil se spolužákem, malým Indiánem z Peru, Miltonem, který ho s tím báječným Švýcarskem smířil a já jsem se zase přes psa seznámila s úžasnou Christine, manželku finského velvyslance, která mě zase uvedla mezi dámy, ano, mezi ty protivné dámy, které najednou byly milé a zvědavé a vstřícné. (Až na tu jednu).

Otevřel se nám nový svět, Švýcaři, jak jsme je dosud vůbec neznali. Zvali nás do svých domovů, s opravdovým zájmem naslouchali o dění a vývoji u nás. Najednou jsme vedle těch jejich typických vlastností jako je disciplina, slušnost, pořádkumiluvnost, ale i jistá odtažitost, objevili i jiné. Přirozenou a neokázalou hrdost, vědomí sounáležitosti k národu, jež se projevuje například úctou a společnou oslavou národních svátků. A v neposlední řadě i jejich pojetí přátelství. Žádné bujaré poplácávání po zádech a široké úsměvy v prvních vteřinách seznámení. Zdvořilý odstup a tiché vyčkávání. Ale jestliže vám jednou otevřou své srdce, je to už napořád a nezáleží na věku ani na postavení.

Člověk by mohl jenom závidět. Nádherná příroda, pracovité obyvatelstvo. Světoznámé, spolehlivé výrobky. A přece i v tomhle ráji se najde kaz. Jeden produkt se jim přece jen moc nepovedl. Mám na mysli absolventa jejich báječného, pro normální smrtelníky naprosto nedostupného systému soukromého školství. Kim Čong-un, momentální silně kontroverzní vládce severní Koree, strávil na elitní škole v Bernu dva roky a neřekla bych, že ho život v jedné z nejdemokratičtějších zemí světa nějak zásadně poznamenal. Tak bych si na závěr dovolila přece jen jednu radu. Možná bych oželela to vysoké školné a nepokoušela se vzdělávat děti diktátorů. Zdá se totiž, že to je marná snaha.