Český rybníček

Tak by mě moc zajímalo, jestli se třeba dožiju toho, že budu pyšná na našeho prezidenta, vládu a naši reprezentaci vůbec. A že se v cizině nebudu bát, že mě soudí podle nich... 

Před mnoha lety, ještě v minulém století, jsem skládala na univerzitě zkoušku z české literatury devatenáctého století. Načteno jsem měla, suverénně jsem rozebírala všechna díla, jež zkoušející docent vybral. Zasazovala do dobového kontextu, dokonce jsem se směle pouštěla i do psychologických rozborů, no trochu jsem se i předváděla. Předmět mě bavil a pan docent se mi líbil. Jenže nakonec jsem výbornou nedostala. Docentík mě dostal zdánlivě jednoduchou otázkou: "A pročpak ten Neruda, tak talentovaný spisovatel, novinář, mistr slova, pročpak on vlastně nenapsal žádný velký společenský román?"

Ať jsem si lámala hlavu, jak jsem chtěla, na nic kloudného jsem nepřišla. Na svoji obranu mohu pouze uvést, že moc času na přemýšlení nebylo, ale ani tak bych ze sebe asi nic nevyždímala.

" Protože tady žádná velká společnost prostě nebyla!" Vyrazil ze sebe vítězoslavně. No jo, mohlo mě to napadnout, ale nenapadlo, takže za dvě.

Vzpomněla jsem si na tuhle dávnou drobnou příhodu v momentě, kdy se nám opět povedlo projevit se na mezinárodní scéně jako totální burani. Napřed na pohřeb Helmuta Kohla, jednoho z nejvýznamnějších světových politiků, jede za Českou republiku ministr životního prostředí pan Brabec. No nic proti panu Brabcovi, životní prostředí je jistě důležitá vládní agenda,avšak ač místopředseda vlády, vedle prezidentů a předsedů vlád států daleko větších a významnějších než Česká republika je přece jen nepatřičně malá šarže. Navíc se jedná o zemi, s níž jsme po staletí v těsném kontaktu, ať blahém či neblahém, Helmut Kohl velice významně zasáhl do společných dějin. Však co naplat, ani prezident, ani předseda vlády neuznali za vhodné poctít jeho pohřeb svojí přítomností. Nakonec, už je po smrti, tak co?

Další skvělý zářez na pažbě totální trapnosti byly snímky našeho pana prezidenta plavícího se v nemožném nafukovacím člunu po rybníčku, v těsném závěsu za ním další člun s nabušenými svalovci. Musím uznat, že bylo horko a takové osvěžení jednomu přijde vhod. Akorát že zrovna v tu dobu se ostatní prezidenti Visegrádské čtyřky potili v oblecích a kravatách na mezinárodním setkání s americkým prezidentem. Jenže se potili v Polsku a ne v Čechách, což naše hlava pomazaná nesla zřejmě velmi úkorně. Ovšem snímečky z Nového Veselí působí na světové státníky asi jako to plácnutí umělohmotného pádla do klidných rybničních vod. Ale třeba to kovbojovi příště dojde a přijede raději na podzim, v zimě nebo na jaře, zkrátka až nebude takové vedro a nenaruší to našemu vrcholnému představiteli jeho oblíbenou kratochvíli.

Měl jste tehdy pravdu, pane docente, v devatenáctém století se "velká společnost" v Čechách opravdu nevyskytovala. A nestačila se vytvořit ani ve století dvacátém a jak je vidno, ani za těch prvních sedmnáct let toho jedenadvacátého. Země postižená mnoha exody zejména lidí schopných a vzdělaných po této stránce úpí, možná až řve, jenže na vlně, kterou bychom si měli vyladit častěji. Máme se nesrovnatelně líp (já vím, ne všichni), po letech izolace, ekonomického, politického a zejména morálního marasmu jsme více méně svobodní, můžeme cestovat (ano, je potřeba to zaplatit), číst co se nám zlíbí (vím, není to jedlé, ale mělo by to být důležité pro všechny), můžeme psát a říkat, co nám libo.

Radostně jsme naskočili do člunu, ten zabral, rozjel se, jenže u pobřeží číhá mnoho úskalí, mělčiny, útesy, zrádné víry. Kdo řídí ten člun? Kapitáni kam vítr tam plášť, co se jen ohlížejí, aby vyhověli poptávce po směru a udrželi se u kormidla? Anebo mamonáři, již se ženou za vlastní vidinou Eldoráda bez ohledu na ostatní? Anebo samolibí nemocní starci, kteří zvysoka kašlou na to, kam se člun řítí, jen když ještě chvíli, ještě malou chvíli budou sedět na výsluní? Podaří se nám někdy vybrat ze svého středu kapitána uvážlivého, moudrého, naslouchajícího, národ stmelujícího? Člověka, jenž svůj úřad znovu pojme jako službu vlasti a všem občanům, nikoli jako prostředek pro vyřizování si starých účtů a prosazování jakési podivné linie, jíž nikdo už ani moc nerozumí?

Je to taky tak trochu v našich rukách, vím, jen jednou za čas. Ale i tak to stojí za to, zkoušet to pořád znovu a znovu, snad se jednou staré rány zacelí a naše elity se znovu narodí, jak ten bájný Fénix z popela. Zatím sorry jako.