Blaničtí rytíři jsou už dávno venku!

Je to až úsměvné, jakou obrovskou roli v životě naší společnosti čas od času hokej dokáže hrát. O čem to svědčí? Kdo by se měl chytit za nos?

Jako hokejová fanynka jsem naprostá oportunistka. Domácí soutěže nesleduji (snad mě omluví, že jsem po tatínkovi slávistka a těm to, jak známo, momentálně moc nejde) a mezinárodní klání pouze tehdy, kdy se daří.

Takže včerejší zápas jsem vypustila, prognózy byly nevalné. A udělala jsem velikou chybu, zatraceně!  Protože ze záznamu to už vůbec není ono.

Ta rozkoš! To úžasné překvapení! 3:0! 0! V těchto pádech je absolutně nejlepší sledovat publikum. A úplně boží je vidět protáhlé obličeje ruských fanoušků, tak jistých výhrou svých miláčků. A co teprve scénky z ruské  trenérské lavičky! Vzrušená gestikulace, naštvané tváře!

Nevím, jak tohle prožívá mladá generace, ale já mám jisté podezření, že ta naše má tyto česko-ruské boje dosti spojené s jiným výsledkem, a to 2:0 a 4:3. Nedá se to zapomenout, poněvadž v šedesátém devátém to bylo napsané na všech zdech. A alespoň já vnímám ostatní zápasy daleko sportovněji, jsem dokonce ochotna uznat přednosti soupeře. Což se tedy ruských hokejistů rozhodně netýká. Zápas najednou získá úplně jinou dimenzi. Už to není sport, je to vyrovnávání účtů a tam není pro fair play místo.

V té době jsem byla malá holka, ale moc dobře si pamatuju tehdejší atmosféru. Táta byl novinář a než ho vyrazili pro postoje neslučitelné s tehdejším politickým kurzem, jezdil po Praze v redakčním autě se šoférem a vyhazoval balíky novin překvapeným lidem na zastávkách. Někdy jsem jezdila s nimi a dodnes si pamatuji, s jakou dychtivostí si lidé jednotlivé výtisky rozebírali.

A v této zjitřené atmosféře naši ty Rusáky porazili! Všichni jsme to tehdy vnímali jako obrovské Davidovo vítězství. Euforie ze sportovního utkání, které naprosto nemohlo otočit tanky zpět na východ a zahladit jizvy další zrady západu, byla obrovská a svým způsobem předznamenala formy českého odporu.

Už je to dávno pryč. Impérium se zhroutilo, střední a východní Evropa nastoupila novou cestu budování, tentokrát kapitalistického.

Jen ta specifická sportovní nevraživost, aspoň u některých, zůstává. A nejvíc s námi dodnes mávají hokejová utkání.

V době, kdy nás média informují o pronikání ruské rozvědky na české území, kdy se u nás natrvalo usazuje čím dál víc Rusů a kdy je poradce prezidenta zástupce mocné ruské firmy, mi ten výsledek hodně, hodně připomíná staré časy.

Rytíři se oděli do těžké zbroje, připjali betony a tasili hokejky. Neohroženě se vrhli do souboje se silným protivníkem. Za vlast, za národ. Minimálně ten hokejový.

Blbost, je to jen hokej. Ale těch Rusů je tu opravdu dost….