Bába letí do Kanady

Cestování Léta Páně 2016 Je to teď tak snadné cestovat. Častokrát už ani víza nepotřebujem. Jenže pak se ocitnete v tranzitu na letišti a zjistíte, že tam platí jiné zákony. Znovu vás kontrolují, neletí to a vy nevíte proč....   

Samozřejmě, že jsme zase balili na poslední chvíli. Celý obývák byl plný oblečení, čepic, šál, bot a zabalených i nezabalených dárků. Trudnomyslnosti jsem podlehla až o půlnoci, kdy jsem po sto padesáté první zakopla o tahacího panáčka s bubínkem, zakoupeného v báječném obchodě s dřevěnými hračkami v Ungeltu.

Trudnomyslnosti proto, že odjíždím na dva měsíce do Montrealu hlídat vnuka a vážně nevím, co na sebe. Navíc rozhodně nechci do kufru přibalit zmíněného panáčka, poněvadž je velký, neforemný a hlavně těžký.  Nechce ho ani můj druhý syn, který se tam vrací na univerzitu, a nepomáhá ani vydírání ve stylu – víš, jak dlouho jsem tě kojila?

Taky mi nikdo vlastně pořádně neodpověděl na otázku, jak tam bude. Jedu tam poprvé v zimě a už jsem pochopila, že haldy sněhu, sněžení, ledový vítr a mráz jsou jaksi romantičtější na horách. Na mé dotazy ohledně teplot padaly odpovědi jako: „To máš těžký, může být i mínus čtyřicet, ale pak přijde ze dne na den obleva a je mínus jedna. Všechno roztaje, ale pak to zase hned zmrzne a děsně to klouže.“    

Tak musím nacpat do váhy 23 kil oblečení na rozmezí přibližně čtyřiceti stupňů, k tomu těžké boty s podrážkou zvící dna ledoborce a ještě elegantnější šaty a boty, kdyby náhodou. A toho zatracenýho panáčka.

Končíme kolem třetí ranní, to snad už nemá ani cenu jít spát. V půl sedmé hore, dobalit, oběhnout dva psy a tři kočky – nafoukaným kočkám je to dost fuk, mazel kocour je trochu nejistý, zato psi nervózně pobíhají už od včerejška, kdy se vytáhly kufry, neklamné znamení neblahých změn. Loučení s dcerou je nejtěžší, má teď ve škole samou zkoušku, mamánek můj, nojo, předzvěst samostatného života.

Na letišti další loučení s mužem a dědou. Podle naší rodinné tradice pijem s Honzou před odletem pivo a už musíme do tranzitu. Všechno proběhlo dobře, k prvnímu zádrhelu došlo až v letadle do Frankfurtu. Po dvaceti minutách stání na ranveji se Honza začíná ošívat. Na přestup máme jenom hodinu a já představuji jistou zátěž, protože s příručními zavazadly jsem schopná běžet přes celé letiště jenom chvíli.

Konečně jsme se dostali do vzduchu. Letadlo se malinko zatřáslo a na to konto nám nedali ani napít, ani najíst. Asi abychom se nepobryndali. Copak hlad, ráno jsme měli jen to pivo, ale ta žízeň!

Ve Frankfurtu opravdu běžíme maraton ke stojánce Montreal. Zrovna včas k registraci na zámořský let. Chvíli čekáme a vtom volají moje jméno. Znovu jdu k registraci. Jiná uniformovaná komisní dáma znovu překontroluje můj pas a znovu se ptá, co tam budu dělat. Vůbec nevím, co to má znamenat. No nazdar.

Vždycky mě udiví, kolik lidí se dokáže nasoukat do jednoho letadla. První dvě hodiny na nás intenzivně foukal ledový průvan, na nesmělou otázku letuška briskně odvětila, že teď na nějaké machle s topením nemá čas.

Jídlo a pití jsme dostali až za dvě hodiny, a to už jsem vzpomínala na to malé pivo se slzou v oku, teda kdybych byla schopna ji vyloučit. Zato pak nebylo vděčnějších strávníků nad nás dva.

Cesta uběhla v klidu a celkem rychle. Podařilo se mi shlédnout dva filmy, Marťana, pěkné, ale při vědeckých výkladech a ještě ve francouzštině jsem pospávala. Ovšem druhý film mě nadchl. Je to novinka, jmenuje se v češtině snad Žena ve zlatém, ve zlatě, nevím, a je to strhující historie jednoho Klimtova obrazu, ukradeného nacisty. Helen Mirren je tam tak skvělá, že jsem ji poznala až po pár minutách. Vřele doporučuji.

Čím víc jsme se přibližovali k Montrealu, tím víc byl synátor nervózní. Obával se velkých front na imigraci, protože jsme přistávali v neděli odpoledne. Uklidňovala jsem ho, nikdy jsme tam moc dlouho nečekali, tak ať nepřehání.

Trudeauovo letiště v Montrealu je v podstatě přátelské, protože je přehledné. To se prostě vystoupí z letadla, jde se dlouhou chodbou, kde jsou i toalety (jak milé!) a pak se sejde do obrovské imigrační haly. Vždy byla poloprázdná, postupovalo se rychle.

Už první pohled mi vyrazil dech. Obrovský prostor je rozdělen popruhy snad na dvacet pásů. Jedině tak se tam dá narvat tolik lidí. Hala je absolutně přeplněná, je tu doslova hlava na hlavě. Vidím to moc dobře, poněvadž se nám ještě nepodařilo zařadit do vlnícího se hadu a stojíme na schodech nad celým tím nadělením. Celá masa se poslušně posunuje ke kýženému bodu, což jsou budníky, ve kterých trůní imigrační úředníci. Je jich tu několik, nicméně pohyb vpřed je zoufale pomalý.

Trvá hezkých pár minut, než se i my ponoříme do davu. Po první půl hodině strávené pomalým pochodem sem a tam mezi mašlemi se začínám orientovat. Hala je rozdělena na dva nestejně velké prostory. Ve větším se zmítáme my, méně privilegovaní, s více či méně podezřelými pasy. Ve druhé, menší, zato s rychlejším provozem kmitají právoplatní obyvatelé severní Ameriky – Kanaďané a občané USA.

Někdy se stane, že někdo od „nás“ se snaží proniknout do té výhodnější sféry, ovšem u budníků je nemilosrdně odhalen a potupně poslán zpět, což my ostatní sledujeme s tichým zadostiučiněním.

Po hodině mašírování a otáčení máme ve frontě kamarády. Před námi jsou Portugalci, kterým jsme už po páté vjeli vozíkem na nohy a oni se ještě nezlobí. Za námi jsou Indové, na které se naopak zlobím já, poněvadž se nás pokoušejí předběhnout. Míjíme s nějakými Araby. Mladý pár, ona má krásný stříbřitý šátek na hlavě a je těhotná. Když se naše oči setkají, plaše se usměje. Je neuvěřitelně trpělivá, já bych v jejím stavu už udělala scénu. 

Máme žízeň a je nám horko. Snažím se nemyslet na kufry, které zatím marně obíhají na pásu v další hale. Po hodině u půl jsou budníky na dohled. Už vidím i božstvo v uniformě. Snažím se odhadnout, ke komu bude výhodnější se zařadit. Myslím na to, jak mě vyvolali ve Frankfurtu a znova kontrolovali doklady.

Konečně nás had vyplivne do volného prostoru. Zřízenec nás pošle do fronty před mladou celnici. No jasně, Arábci před námi, to se zase prodlouží! Taky že jo. Studium jejich dokladů trvá nesnesitelně dlouho. Před námi Indové. Tak se jim to nakonec podařilo! Malý Indián či co. MY!

Napřed Honza. Má studijní vízum, tak proč to tak zkoumá? Co tu bude dělat? No co asi? Co tu budu dělat já? Jste manželka? Nejsem, ale ty jsi asi stižená sněžnou slepotou, či co. Ó nikoliv, cvrlikám snaživě, matinka a jedu hlídat vnoučka. Ó, jak milý omyl, lezu jí do pozadí, už tu nechci být!

Zdrženlivě se usměje a cosi naškrábe na imigrační lístek. S úlevou odcházíme. Konečně! A kufry taky v pořádku, co si můžeme víc přát? Poslední dlouhá chodba ke svobodě! Ovšem ouha! Na konci stojí u dalšího budníku další uniforma. Sbírá ty zatracené lístky a… a ukáže na Honzu a pak do chodby nalevo! Ne!!!, řve to ve mně, rovně musíme!

„Vy patříte k němu?“ jenom němě kývnu.

Tak za ním! Tak za ním je další hala a další pásy. Chvíli mi trvá, než pochopím, kde to vlastně jsme. No zase ve frontě, jak jinak! Před námi nikoliv budníky, ale pulty a za nimi, na vyvýšeném místě králové a královny v uniformách. A ještě za nimi veliký prostor plný lidí a stolů a vyvalených kufrů na těch stolech, mezitím další uniformy, tentokrát v bílých rukavičkách, a prohrabují se v těch kufrech a taškách, až oblečení a toaletní kufříky a spousta jiných věcí padá na zem a já se na to snad ani nechci koukat, to je hrůza!

Ovšem zase na druhou stranu, potkáváme tady staré známé, Arabové, no zajisté, já už bych třikrát porodila, ale ona, zas ten plachý, milý úsměv. Drobná Číňanka se dvěma velikými kufry a obří bednou, no, tebe bych taky vyhmátla, nějací tmaví lidé a pár běloušů. Rasově vyvážené, korektní. Hajzlíci Indové prošli.

Za tři čtvrtě hodinky dochází i na nás. Tak copak vezeme? Jídlo? Alkohol? Byli jsme na nějaké farmě? Ne, nejsme blbci ani zemědělci.  

Nakonec záludná otázka - co vezete nejcennějšího? Zblblá dlouhým čekáním začnu důležitě vykládat, no, víte, dřevěné hračky, to je typické pro naši zem, víte, já tady mám vnuka…mlela bych klidně dál, ale zarazí mě s útrpným hodnocením – neškodná  – v pohledu a mlčky mi podá pas.

Je mi to fuk, drapnu pas a tradá, pryč odsud! 

Venku na sebe s úlevou pohlédneme. PARÁDA! Teď jen taxi a už snad za hodinku budu mít kluka na kolenou!

Zabočíme doleva a… a to snad ne! Popruhy, obrovská fronta, vinoucí se had! Všichni chtějí taxi! Mlčky se řadíme, už ani nenadáváme. Naštěstí postupujem rychle a žádná kontrola nás taky nečeká.  Jen žízeň se připomene. Nechávám syna ve frontě a jdu ke stánku koupit vody. Jsem už tak utahaná a žíznivá, že i tady se pokorně zařadím do fronty a mezi ta zatracená lana. Ovšem, přiznávám, jistá, asi dost česká poťouchlost se mě zmocní, a když konečně přijdu na řadu, poručím si: „Dvě piva v plechovce!“

Vychutnám si její zděšení: „Ne, madame, pivo nemáme!“ (to vím taky, ale to máš za to všechno!), zaplatím dvě vody a vracím se do původní fronty.

Provoz řídí obrovitý černoch, řve na nás jako tur, pohání nás, ale my jsme mu všichni vděčni, poněvadž nám šetří čas. Popadne náš nejtěžší kur, hodí ho do auta, zařve na mě: „Kam lezeš, tady to máš, mazej!“ vděčně poslechnu, dopadnu na sedadlo vedle Honzy a zavřu oči. Prudce leje, jede s náma, jako by nás ukrad, ale mně je to jedno. Osm hodin letu, přes tři hodiny na letišti, tak snad se už dneska toho mrňouse dočkám!