Bába letí do Kanady/ Uprchlíci. Kam s nimi?

Kanada přijala nedávno několik desítek syrských rodin. Pečlivě si je prolustrovali, než je pustili do letadel. Přesto ani tady integrace není jednoduchá. Vláda všechno zařídit neumí, to si uvědomují všichni.

Není tomu tak dávno, co Kanada přijala několik desítek rodin syrských uprchlíků. Zpočátku vypadalo vše jako vzorová idyla pro všechny ostatní státy potýkající se s imigrantským přílivem. Rodiny na letišti v Montrealu přivítal dokonce sám novopečený premiér, jejich pobyt zaštítila vláda.

Jenže.  Jenže systém se poněkud zadrhl. Počáteční oboustranné nadšení vyprchalo a nastal všední den. Syřani podporovaní vládou bydlí už několik týdnů v levném hotelu a procházet se mohou leda tak z pokoje do pokoje. Jejich status je dosud nejasný. Děti by si chtěly jít hrát, ale nemají kam. O škole se nemluví. Nemluví se ani o tom, jak dlouho tenhle stav ještě může trvat.

Navíc je podle dobrovolníků, kteří se o ně starají, sužují docela všední problémy. Boty do kanadské zimy a zdejší zima vůbec (to naprosto chápu a nejsem uprchlík. Dneska bylo v Montrealu mínus pětadvacet, pocitově mínus čtyřicet pět, říkali v rádiu. Jestli mínus pětadvacet nebo pětačtyřicet je už podle mě fuk, když fouká vítr, je to prostě děsný). Virózy, bakteriální infekce, zdravotní systém, všechno je nové a řešení pěkně složité. Na přibližně sto rodin připadají dva lidé, kteří je mají na starost.

Na druhou stranu tu existuje systém, který mi připadá dost zajímavý.  O uprchlíky se tu starají soukromí sponzoři. Šťastné rodiny, které se dostaly pod patronát „soukromníků“, se podle sociálních pracovníků mají mnohem líp, než ti „vládní“. Podle dobrovolníků jsou státní agentury pomocí přetíženy, takže by vláda měla odstranit podvojný systém a povolit soukromým skupinám podporovat vládou sponzorované uprchlíky.

Kanaďané tento problém určitě vyřeší. Mě na celé záležitosti zaujala myšlenka jedné místní dobrovolnice. Pravila: „Je to problém vlády, ale nemyslím si, že za to musíme vládu vinit. Chtěli sem přivést lidi, dostat je z nebezpečí, jak rychle to jen šlo. Zbývá nastavit plán. Ale jako občané této země máme povinnost být součástí tohoto procesu. Je to globální občanský problém.“

Vzpomněla jsem si na její slova, když jsem na internetu četla o syrských křesťanských rodinách u nás. Hlavně o „nedorozumění ´´ způsobené reportéry televize Prima. Během svého pobytu tady jsem si několikrát uvědomila, jak je to někdy v cizí zemi obtížné a člověk nemusí být zrovna uprchlík. Nejsem tu na dovolené, pomáhám s vnoučetem, což zas ale není tak náročné. Navíc jsme ve vyspělé, kulturně nám blízké zemi. Domluvím se. A přesto mi tady párkrát bylo ouzko. Ztratila jsem se v metru, přejela jsem ve vánici s malým v kočáře zastávku autobusu a zpátky jsme museli pěšky, tedy já šla, on se vezl. Nepochopila jsem hned systém karet veřejné dopravy, neuměla jsem zapnout ani pračku, ani sporák, nerozuměla jsem „quebečtině“ zdravotní sestry. Jsou to snadno řešitelné maličkosti, ale někdy dokážou docela rozhodit.

Tak si myslím, že bychom měli projevit trochu pochopení a velkorysosti vůči těm rodinám. Zajisté, ještě k mnoha nedorozuměním dojde. Je tu jazyková bariéra, kulturní, máme jiné zvyky, jiné jídlo, jinak bydlíme a i jinak myslíme. Mohou nás nějakým nešťastným výrokem snadno naštvat, nemusí jim chutnat zrovna svíčková a naše pivo.

Je si však třeba uvědomit, že jsou to oni, kdo tahá za kratší konec. Oni naši pomoc potřebují, oni se musí přizpůsobovat dnes a denně (tedy jenom se učit češtinu jim dá zabrat), oni byli nuceni totálně změnit život. Zatím žijí ve stavu permanentní nejistoty a stresu, který si my můžeme jen těžko představit, a to je snadné, dopustit se nějaké chyby vůči okolí.

Ta kanadská dobrovolnice, která již zřejmě zažila leccos, mimo jiné také řekla: „Nepředpokládám, že budou cítit hned vděk, když sem přijdou, jsou tak izolovaní.“

Tento postoj mi připadá velice rozumný. Nabídli jsme materiální pomoc, teď je na místě dát jim čas a nechat je rozhlédnout a zorientovat se, ať se sami rozhodnou, zda nabízenou ruku přijmou nebo ne, zda u nás budou vidět šanci na další slušný život. Jsou to rodiny prchající před válkou, žádní vrahouni, v tomto směru bych věřila našim autoritám.

Nakonec je i v našem zájmu, aby se, pokud zůstanou, integrovali co nejdříve. Pořád si myslím, že slušní imigranti v rozumném počtu by mohli být nakonec spíš přínos než zátěž. Imigraci se tak jako tak nevyhneme, to je jisté. Naše vláda rozhodne, kdo se k nám dostane, doufejme, že dobře. A my ostatní? Jaké si to uděláme, takové to budeme mít.