Bába letí do Kanady/Tak zas domů

Balím a myslím při tom na všechno, co mě tu potkalo. I když odjíždím pěkně nastydlá a bolí mě celé tělo, nelituji. Hodně jsem se tu naučila. O lidech. O svých dětech. O sobě. O rodině. O nás všech.  

Dva měsíce utekly jako voda a já už zase balím. Při zpáteční cestě je to vždycky jednodušší. Už nemusím přemýšlet nad tím, co vzít a co nechat doma. Teď to stačí jen našlapat do kufru a nezamýšlet se nad tím, že jsem jako obvykle použila jen třetinu šatstva a většina zůstala nedotčena. Jsem nepoučitelná.

Moc jsem se na svoji první zimu v Kanadě těšila. Teď na krásné představy Montrealu zasypaného sněhem vzpomínám s úšklebkem. Právě ukládám do pytle kozačky. Při příjezdu parádní, nyní na odpis.

Copak o to, Montreal zasypaný sněhem je skutečně nádherný, problém je v tom, že tento fakt je obvykle doprovázen průvodními jevy jako mrazem, větrem, rozšlapaným sněhem roztátým a znovu umrzlým, takže člověk si neustále láme kotníky ve starých stopách. A zatímco mu nad hlavou něžně cinkají větve stromů obalené vrstvou ledu, snaží se dole držet balanc na kluzišti, jež se jaksi soustavně tvoří na chodnících.

Mám už skoro sbaleno. Dívám se na tu svoji multi kulti  rodinku. Stojí nade mnou a já si s lehkým dojetím uvědomuji, že jim je vážně líto, že odjíždím. Kluk šmejdí kolem kufrů, musím dávat pozor, aby mi tam něco nepřihodil, už takhle budu mít nadváhu.

Skládám poslední svršky a rekapituluju. Nepřerazila jsem se tu, to je fajn. Zimy už mám plný zuby, ta mi tedy rozhodně chybět nebude. Malého neposedu snad přibalím a rodičům ho už nevrátím. Neumím si představit dny bez jeho ostnosrsté hlavičky, nenechavých ručiček a neustálého kupení nejrůznějších slabik, ze kterých se stále častěji dají rozpoznat smysluplná slova.

Těším se domů, samozřejmě, ale Montreal se mi už pod kůži dostal. Není to ani tak město samo, co se mi líbí nejvíc, i když je tu plno velice půvabných zákoutí. Jsou to hlavně obyvatelé, kteří vytvářejí pestrobarevnou mozaiku všech možných odstínů barev, stylů, jazyků a chování.

Přiznám se, že zpočátku jsem byla trochu v rozpacích. Někdy jsem měla pocit, že nerozumím úplně všem postojům například všech kamarádů svých dětí. Naučilo mě to však naslouchat a nevypálit od boku první „vtipnou“ odpověď, která by se mohla při bližším ohledání zdát neomalenou až arogantní.

Soustavné setkávání s lidmi z jiných kultur mě definitivně odnaučilo hodnotit svět z úzce středo evropského úhlu pohledu. Je to smutné, nicméně jsem došla k závěru, že pupek světa se v české kotlině vážně nenachází.  A co je ještě smutnější, naše kultura, zvyky, životní filozofie, národní kuchyně a vůbec všechno, co máme rádi, je jen jeden z mnoha a mnoha způsobů lidské existence.

Ale když tak nad tím dumám, není to vůbec smutné. Smutné, či spíš tragikomické by bylo zavírat se s knedlem vepřem do úzce národnostní škatulky. Navíc by to bylo zbytečné. Máme co nabídnout. Máme se co přiučit.

V Montrealu jsem měla velice ráda večery, kdy mladí pozvali svoje kamarády. Já jsem připravila něco hodně českého (největší úspěch asi měly řízky a bramborová kaše) a oni donesli nějaké jejich speciality. Mluvili jsme o našich životech, o našich rodinách žijících v Africe, Asii, Evropě, Americe. Každý má nějaké plány, sny, projekty, jež si jsou přes všechny odlišnosti vesměs podobné.

A právě v Kanadě a v Americe vůbec jsou lidé dnes a denně konfrontováni s konkurencí z celého světa. Starší syn, ajťák, často spolupracuje s experty z Indie, jsou prý v oboru jedni z nejlepších. Mladší má v laboratoři pár Američanů a vynikajícího ruského profesora. „Rusák, jo,“ podivila jsem se a vysloužila jsem si přednášku o své nesnášenlivosti. Je pravda, že jsem se za svého pobytu nikdy, opravdu nikdy nesetkala s nikým, kdo by se nějak vyhrazoval vůči jinému národu či náboženství.

Obávám se, že to je spíše doména našince, vyjadřovat se negativně o příslušnících jiných národů a hodnotit je podle stereotypů, vytvořených kdysi dávno na základě nějakých historických zkušeností, často ani ne osobních, ale tak nějak hromadně sdílených. A čím míň je příležitostí potkávat cizince, tím urputněji se klišé o jejich povahách drží při životě.

Kufr je nacpán k prasknutí, k oblečení přibylo pár dárků. Když si na něj sednu, možná ho i zavřu. Příští týden budu sedět ráno ve vlaku a pak v metru a na tu národnostní směsici budu jen vzpomínat. Určitě si vzpomenu na Nahwu, milou paní v šátku, která ráno vítala malého i mě s širokým úsměvem v jeslích, kam někdy chodí. Taky na hovorného domovníka odněkud z Latinské Ameriky. Vždycky když nás viděl s kočárkem, vypnul vysavač a přišel se pozdravit, zejména s Péťou. Pokladní v libanonském, výborně zásobeném supermarketu, která mi se smrtelně vážnou tváří opatrně skládala zboží do tašky. Opravdu divokou národnostní směsici kamarádů našich kluků, kterým všem, bez výjimky chutná české pivo.

Během svého pobytu jsem často přemýšlela nad tím, co  vlastně to multi kulti je. Rozhodně ani tady v Kanadě neplatí, že by jednotlivé národnosti žily pospolu a ruku v ruce budovaly společnou budoucnost. I když je tu skutečně zvýšený výskyt smíšených párů, Montreal je rozdělen na mnoho čtvrtí, kde žijí velké národnostní skupiny. Je tu mnoho arabských sídlišť. Židovská čtvrť. Ta se mi obzvlášť líbí. Při jejím průchodu jsem si připadala, jako v předminulém století. Místní chodí v dlouhých černých kaftanech, někteří mají ještě kalhoty pod kolena, černé punčochy a starodávné střevíce s přezkou. Jarmulky, charakteristické klobouky a dlouhatánské pejzy, které si neustále navíjejí na prsty.

Černoši. Podivuhodné účesy a pestrobarevné látky. Nedokážu určit, z jakých oblastí pocházejí, ale určitě z mnoha, podle typů, barvy kůže a oblečení.

Asiati. Z těch zatím poznám snad jen Korejce. Nemají tak tvrdé rovné vlasy, jak mě poučil syn, trochu se jim vlní a podle mého názoru jsou mladí Korejci ti nejmetrosexuálovější metrosexuálové světa.

Indové. Sikhové. Pomohli mi v metru s kočárem.

V bohatších městských částech žijí anglofonní Kanaďané, zřejmě pozůstatek prohry francouzských kolonizátorů v boji o Ameriku. Většinou bydlí ve velkých domech v zahradách ve svých elegantních čtvrtích. Chodí jinak oblékaní než frankofonní, mají dlouhé kabáty, kostýmy a obleky, jsou daleko upjatější. Chodí do svých privátních klubů a hned tak někdo se mezi ně nedostane.

Rusové, Rumuni, Maďaři, Poláci, Češi, Slováci, Němci, Švýcaři, Rakušani. Určitě jsem na někoho zapomněla.

Kanadský multikulturalismus nespočívá podle mě v tom, že by rodilí Kanaďané zvali k sobě na večeři každý týden aspoň dvě národnostní skupiny.  Naopak, získat kanadské přátele je pro cizince velice, velice těžké. A i když mohou být vztahy na pracovišti hodně srdečné, k pozvání domů téměř nedochází.

A přesto si myslím, že to je multikulturní společnost. Protože každý, komu byl povolen vstup do země, popřípadě ten, kdo získal azyl či občanství, si může být jist, že se na něj druzí nebudou dívat skrz prsty kvůli barvě pleti, účesu, oblečení či vyznání. Žádné výstřelky v chování vůči ostatním skupinám se netolerují. Lidé jsou až přecitlivělí na jakékoli narážky tohoto typu, jakoukoli generalizaci. Politik, který by se dopustil nekorektní poznámky v tomto smyslu, už druhý den nemusí nikam chodit.

Oproti nám to mají jednodušší. S jinakostí se setkávají už od útlého mládí. To my si musíme pracně vycestovat z našeho středoevropského pelíšku a snad nám tam někde venku na větru dojde, že co je české sice klidně může být hezké, nicméně jinde si přesně tohle myslí o svém americkém, belgickém, cejlonském, dánském….atd, atd. A navíc jich je víc….