Bába letí do Kanady/ Kanadu mám ráda, ale...

Všude je něco, říkávala moje babička, a měla pravdu. Takže nezáviďme a kritizujme až v momentě, kdy sami máme čistý stůl. Pokud taková situace ovšem vůbec nastane, že.....

Kanadu mám ráda. Je to taková sympatická země, moc o ní slyšet není, a když tak většinou v souvislosti s hokejem, javorovým sirupem a krásnou přírodou.

Montreal mám snad ještě raději. Říká se o něm, že je to jediné evropské město na americkém kontinentu. Je to pravda, i když, samozřejmě, Amerika je tu přítomna na každém kroku. Nicméně francouzský živel je tu silný a Evropu – po svém- silně připomíná.

Montrealané a Kanaďané všeobecně jsou velice přátelští a milí. Za tu dobu, co sem jezdím na inspekční cesty za syny, jsem se skutečně jen velmi zřídka setkala s nějakou negativní reakcí. Spíš se vám tady na ulici stane, že když bezradně zíráte do mapy (já jinak do mapy nezírám), okamžitě se u vás někdo zastaví a poradí vám, kudy jít, aniž by byl žádán.

Ještě se zeptají, odkud jste (pokud vás rovnou neodhadnou na širou Rus jako často mě) a pak řeknou, ó ano, Praha, známe, krásné město, což je příjemné, pokud ovšem nedodají, ano, krásně nás tam okradl taxikář.

Zkrátka, sympatická země, sympatičtí lidé. Neznamená to však, že tu nejsou problémy a že místní žijí v jakémsi blahém vzduchoprázdnu.

Před nedávnem se po volbách vyměnila vláda. Po poměrně dlouhé periodě konzervativců se k moci dostali liberálové v čele se skutečným miláčkem žen, fešákem Justinem Trudeauem. A jak už to tak bývá, začaly vyplouvat věci!

Před pár dny jsem v televizi sledovala pořad, který mi doslova vyrazil dech, a chvíli mi trvalo, než jsem uvěřila, že se to děje skutečně tady, v té mírumilovné a přátelské Kanadě.

Mluvila tam paní bílé pleti přibližně šedesátiletá, jméno jsem bohužel nezaznamenala, takto mluvčí Prvních národů, jak se nově říká Indiánům, protože Indián je slovo, které jim dali omylem bílí a s nimi to nemá vůbec nic společného a oni to slovo vůbec neuznávají. Proč taky, že?

A tahle paní vyprávěla klidným, nicméně naléhavým hlasem šokovanému publiku o tom, že v oblastech osídlených Prvními národy se čas od času, ale spíš často, ztratí nějaká mladá žena.  A později ji buď naleznou mrtvou, většinou zneužitou, anebo ji nenajdou už vůbec! A co je nejhorší, policie se o to moc nezajímá. Teprve v poslední době se většinová veřejnost o těchto případech dozvídá víc.

Snacha Johanna mi vyprávěla o případu indiánské, pardon matky Prvních národů, která marně hledala zmizelou dceru. Zmizení nahlásila na policejní stanici. Po pár dnech beze zpráv šla na policii znovu. Tam zjistila, že policie vůbec nesepsala její hlášení, tudíž nic nepodnikla. Dcera dosud nebyla nalezena.

Nejnovější zpráva týkající se Prvních národů je, že jejich děti jsou kanadským školním systémem opravdu diskriminovány. Tolik suchá fakta.

Každá společnost na naší planetě má nějaké problémy. Větší či menší, všude prostě něco je. U nás máme například nedořešenou (špatně řešenou, málo řešenou?) romskou otázku. A zajisté, naši zemi sužuje korupce, (i když podle posledních přehledů jsme si poněkud polepšili). Je rozlezlá do všech koutů drahé vlasti, vlastně neustále užíráme sami sebe. Korupce má dlouhé prsty, dohmátne od těch nejnižších „zástupců lidu“ po suverény ve funkcích nejvyšších. Co je však velmi znepokojující, je všeobecná tolerance ke korupčníkům, v podstatě zlodějům. Jsou zváni na premiéry, recepce a vždy se kolem nich motají úslužné dušičky bez páteře, doufající snad v nějakou kapku, již by mohl zbohatlík vytrousit.

Strašně mě to štve. Opravdu moc. Ale doslova ze židle mě nadzvedl dopis některých velvyslanců v Praze, kteří naši vládu upozorňují, že bychom s tím tedy už opravdu měli začít něco dělat. Zřejmě jsou znepokojeni.

Tak já mohu za sebe prohlásit, že jsem taky znepokojena. Jsem znepokojena mírou korupce v ČR, to bez debat. Jsem však též znepokojena počtem zmizelých žen Prvních národů. Jsem znepokojena budoucností jejich dětí. Jsem znepokojena počtem žebráků a bezprizorních cvoků v ulicích Montrealu.

A říkám jim to? Nikoli. Není to zdvořilé. Oni o svých problémech zajisté vědí. Už jenom to, že o tom všem otevřeně diskutují, značí, že se je chystají řešit.

Taky bych si přála, aby i nám nějaká ta razantnější akce ráčila sestoupiti z úst do paží a něco se konečně dělo. Ovšem za všech podmínek je to jen a pouze naše věc. Pánům velvyslancům bych doporučila, ať se i nadále věnují svým recepcím a večeřím, popřípadě nějakému kladení věnců. Nakonec právě v tomhle se vyznají zvlášť dobře.