Zčásti jde vyzkoušet ta největší bariéra - komunikační. Stačí si třeba při zprávách vypnout u televize zvuk a hned se navodí, jako to je, když někdo něco říká a neví se co.  V poslední době, když mi někdo po několikeré prosbě odmítá své sdělení napsat, také dělávám to, že jej nechám vypovídat a pak mu začnu vyprávět pohádku "O Červené Karkulce" bez hlasu. Nejdříve dělají "cože?", ale já dál vyprávím. Pak už to nevydrží a řeknou něco ve smyslu: "Nevím co říkáte," což odezřu. Na to samozřejmě čekám a odvětím (to už normálně s hlasem): "Já také nevím, co říkáte, takže jsme na tom stejně. Když mi budete psát, budu  mluvit normálně a ne pouze otevírat pusu a uvidíte, že nám ta komunikace půjde velmi dobře." Pak konečně vezmou na vědomí, že mi své sdělení musí napsat  a následně se konečně chopí podávané tužky s blokem, aby to už měli za sebou.

Vždycky záleží na vás, jak se ke své hluchotě postavíte... Ani já mezi lidmi nechytám souvislosti, ale nestydím se zeptat a hlavně se tomu musíme umět také zasmát... Kvalita života se opravdu neodvíjí od znalosti intimních detailů vašich kolegů a přátel, ale od toho - že se aktivně bráníte sluchové deprivaci tak - že si vytvoříte sociální síť lidí, kteří vás prostě berou...  Je samozřejmé, že musíte umět dobře odezírat..