Pan ministr Kalousek se pochválil. Uznale se poplácal po rameni a pravil, že Česká republika je pro finanční trhy a ratingové agentury „stabilně nudná země“. A aby taková zůstala, dodal s varovně vztyčeným prstem, je nutné přizpůsobit spotřebu reálným příjmům. Pan ministr má velký kus pravdy – tak z 90 procent. Ale právě v tom, co zapomněl dodat, je ukryta podstata problému.
Finanční trhy naši zemi skutečně vnímají jako stabilní a nemají problém do ní investovat. Klíčové ovšem je, a to pan ministr neřekl, o jaké investice se jedná. Finanční trhy nechtějí investovat do nové továrny či pracoviště aplikovaného výzkumu. Nezajímá je naše know-how. Finančníci mají zájem o naše dluhopisy.
Část takto získaných peněz je spotřebována, část padne na nesmyslné vládní výdaje (například mise v Afghánistánu) a nemalá část zmizí v nejrůznějších černých dírách spojených s korupcí. Sečteno a podtrženo – finančním trhům je vcelku jedno, na co ty peníze naše země použije. Nevnímají nás jako partnera, se kterým vytvářejí nejrůznější investiční projekty, ale jako dlužníka, který teď ještě dokáže splácet své úroky, ale v budoucnu svůj dluh uhradí například prodejem majetku.
Vládám sociální demokracie vyčítal mimo jiné i pan Kalousek politiku pobídek, které do ČR přilákaly řadu skutečných investorů, investorů, kteří přinášeli reálné hodnoty. Argumentovali přitom, že montování automobilů není sofistikovaná činnost a naše země potřebuje zejména vzdělanostní ekonomiku. Zcela však zapomněli na to (po volebním vítězství pravice bohužel doslova), že ty tolik kritizované pobídky byly pouze prvním krokem, po kterém měly následovat další.
Například v automobilce by tak vznikla „motorárna“ a po ní vývojové středisko s vlastním aerodynamickým tunelem a laboratořemi – tedy ty sofistikované technologie, o nichž různí páni Kalouskové tak rádi a tak často hovořili. Ale samy od sebe, aniž bychom učinili vzdělání skutečnou prioritou, sem tyto investice nepřijdou. A vlády po roce 2006 dělaly (a dělají) všechno proto, aby to tak zůstalo.
Tato země možná skutečně potřebuje škrty ve výdajích. Škrty se však nesmí – což se dnes děje – týkat jenom vybraných skupin obyvatelstva, zvláště těch, které se nemohou bránit.
Povím vám jednu příhodu, která názorně ukazuje, jak se to dělá. Když nastoupil do firmy Chrysler ředitel Lee Iacocca, měla slavná automobilka na kahánku. Situace byla tak zlá, že bylo třeba okamžitě začít snižovat platy a benefity. Iacocca svolal všechny zaměstnance a sdělil jim, že je třeba škrtat. A hlavně řekl, že se to týká i jeho a před nastoupenými dělníky si snížil plat. Takovým škrtům všichni rozuměli a podporovali je. Škrtům, které dělá pan Kalousek, ovšem nikdo nechce rozumět právě proto, že zároveň podporují ty nejbohatší.
Co však naše země potřebuje zcela určitě, jsou reformy. Musí to být takové reformy, jejichž výsledkem jsou prorůstová opatření, investice do vzdělání, vědy, rekvalifikace i infrastruktury. Až takové reformy provedeme, začnou nás teprve chápat finanční trhy jako partnera. Do té doby pro ně zůstaneme – pochvala sem, pochvala tam – v pozici dlužníka.
