Je podzim, dny se krátí. Je dušičkový čas. Čím jsem starší, tím víc vzpomínám na dětská léta. A s mým dětstvím se mi vybavují vzpomínky na milou, vlídnou babičku – moji babičku Barušku.
Narodila se v roce 1896 jako poslední z pěti děvčat v rodině, která rozhodně nežila v blahobytu. Kdo tenkrát také mohl žít v blahobytu? Základní vzdělání se jí dostalo ve vesnické obecné škole. Na školní docházku se mezi chudými moc nedbalo. Učitelé ledacos tolerovali, ale dbali na to, aby se děti naučily číst,psát,počítat a hlavně, znát dějiny a být hrdi na svou vlast. Poměrně brzy jí umřela maminka a babičku, tehdy ještě velice mladé děvče, si k sobě do rodiny vzala její teta, žijící v Praze. Tak se babička, děvče z vesnice, ocitla v pro ni naprosto neznámém světě. Navíc v dobře situované rodině právníka. Vůbec jí nevadilo, že tam byla v pozici lepší služky. Měla se tam dobře a hodně se naučila.
Ještě před první světovou válkou se seznámila se svým budoucím manželem Václavem. Než se však mohli vzít, přišla válka a Václav narukoval. Na Ruské frontě byl zajat a jako legionář znovu nasazen do boje ve Francii, kde se zúčastnil zákopové války u Verdunu. Zde byl několikrát raněn, přiotráven chlórem, prožil spoustu dramatických situací, ale přežil. Vrátil se ověnčen medailemi, ale po tom co zažil, jako ateista. Rozhodně odmítl sňatek v kostele a tak je s babičkou oddali jenom na úřadě. Babička, jako silně věřící katolička to těžce nesla, ale co jí zbývalo. V roce 1922 se jim narodila moje maminka a společně prožívali krásná prvorepubliková léta na lesovnách a hájenkách v okolí Lán. Německou okupaci děda Václav jako francouzský legionář psychicky nezvládl. Navíc byl propuštěn ze služby, vytržen z lesa a za Heydrichiády umírá.
Já, narozený až po válce, jsem ho nikdy osobně nepoznal, ale babička mi o něm mnoho vyprávěla. Nikdy nezapomenu, jak nám, dětem, babička vykládala, jak děda honil pytláky, jak vyháněl od hájenky kočující cikány a smál se tomu, jak cikánka utíkala a křičela: „ Aby tě cholera zgrentila!“. Jak zaspal, když měl doprovázet knížete pána na tetřeva a když před hájenkou zahrčel knížecí kočár vyskočil z ložnice oknem a oblékal se na zahradě. Jak, když přišli Němci, zazdil se zedníkem zbraně, které měl jako legionář z války, v hájence do výklenku pod okno. A když se museli z hájenky odstěhovat, nechal je tam.
Po válce žila babička u nás. Starala se o domácnost, hospodářství a o vnoučata. Byla výborná kuchařka. Vše co uvařila, bylo chutné a bezvadné. I v době poválečné, kdy byl lístkový systém a koupit se toho dalo jen málo. Ale bylo domácí zvířectvo,zahrádka,zahrada a les. Když rostly houby, vyběhla babička za hájenku a pod vysokými lípami, bosa - aby nic nerozšlápla, vždy něco do polévky našla. Její bramboračka, to byl kulinářský zážitek. A vdolky s borůvkami a smetanou. A omáčky.Rrajská, houbová,znojemská,svíčková. A segedínský guláš! A jak uměla připravit zvěřinu! A domácí nudle, které krájela velkým nožem z rozváleného těsta, které předtím nechala oschnout ve velkých plachtách na ubrusu přehozeného přes zastlané peřiny.
Na nákup to bylo minimálně dva kilometry přes les do vesnice. Běžný nákup( i s námi dětmi) odvezla na vozíku, pro velký nákup nás zavezl s koňmi kočí Zaňák. Rád, protože vedle krámu byla hospoda a on si tam stihl, než babička nakoupila, dát několik piv a nějakou tu štamprličku. Cesta domů bývala často veselá, seděli jsme na pytli mouky a poslouchali, co si s babičkou Zaňák povídal.
Telefon,Skype,e-mail ani Facebook v té době nebyl. Ale každý den nás navštívil pošťák. Povykládal, co je nového, přinesl noviny a často i dopis. Noviny četla babička vždy po obědě. V křesílku. Vedle ní spal kocour a babička usnula vzápětí. Třeba jen na dvacet minut, ale pravidelně každý den. Odpočinula si a dál se věnovala domácnosti. Na dopisy odepisovala ihned. Dopisy psala velice pečlivě, nedělala hrubky a psala úhledně tak, jak se v obecné škole naučila.
Jednou ročně nás babička opustila a vydala se za svými sestrami. Vlakem nebo autobusem. Na žádnou sestru nezapomněla, všude se na její návštěvu těšili a připravovali. Babička přijela, pro každého měla nějaký dárek, povykládala co je kde nového, přespala a cestovala dál. Po týdnu se vrátila. V tašce láhev medu, kus uzeného, z domácí zabíjačky jitrnice a tlačenku,šátek,který jí dala sestra a někdy přijela i se živou husou v košíku. Husu doma pečlivě šiškovala,aby měla dost sádla. Šišky pro husu jsme vyráběli spolu s babičkou, sušili jsme je na kamnech. Ještě dnes cítím tu vůni.
Vždy večer, když šla babička spát, vlezl jsem si k ní pod peřinu. Bylo tam teplo a babička mi tak nádherně voněla! Často, když jsem na ní mluvil, neodpovídala. Modlila se. Modlila se, jak říkala, za nás všechny, za své sestry a známé. Modlila se také za to, aby měla bezbolestnou a rychlou smrt. Tenkrát jsem to nechápal. Zemřela v 74 letech, večer usnula a již se neprobudila. Když už to muselo být, byla to bezbolestná a rychlá smrt a já dnes věřím, že si jí babička vymodlila.
Je čas dušiček a já, důchodce, vzpomínám. Vzpomínám na babičku a zamýšlím se nad tím, co vše prožila, co nám dala a co jí dlužíme. Žijeme rychle, máme rychlá auta, dorozumíváme se Skypem přes celou zeměkouli, u ucha máme mobil a před sebou stále otevřený počítač. Jeden k druhému však máme hodně daleko. A tak mi babi promiň, letos se ti na hrob o dušičkách zase nepodívám. Jsem v důchodu, mám auto, ale nemám čas! Promiň! A odpusť mi to, prosím.
