Stalo se módou v kruzích přátel Srbska naříkat nad samostatností Kosova, prý bylo Srbům ukradeno jejich historické území. Ve skutečnosti bylo Kosovo po staletí součástí Osmanské říše a k Srbsku bylo připojeno až roku 1912. Ovšem ti samí prosrbští fanatici otevřeně schvalovali zcela nezákonné uloupení chorvatského území.
Aby bylo jasno, s vyhlášením nezávislosti Kosova mám problém a byl bych raději, kdyby toto území zůstalo součástí Srbska, protože mně to připadá jako zahrávání si s ohněm a Evropě se to může v budoucnu vymstít. Nicméně odmítám hysterii kolem Karla Schwarzenberga, který v roli ministra zahraničí doporučil diplomatické uznání Kosova odůvodněním, že z toho radost nemá, ale pouze respektuje skutečný stav věcí.
Problém ovšem je, že nekritičtí přátelé Srbska v jiné situaci otevřeně schvalovali krádež území cizího státu, takže jim nejde o obranu antiseparatistického principu nedělitelnosti evropských zemí. Typickým představitelem velkosrbského šovinismu je například docent Rajko Doleček.
V roce 1991 vznikla na historickém chorvatském území tzv. Republika Srbská krajina s hlavním městem Kninem, který byl v minulosti místem korunovace chorvatských králů, takže bylo jasné, že Chorvaté se s touto situací nesmíří. Vznik tohoto státu na území obývané srbskou menšinou v Chorvatsku byl doprovázen násilím srbských bojůvek, které vraždily a vyháněly z domovů chorvatské civilisty a zapalovaly katolické kostely. Vyhlášení nezávislosti Srbské Krajiny se stalo v rozporu s mezinárodním právem a žádný stát na světě tyto také tuto nezákonnou zemi de iure neuznal.
Srbská Krajina, která vznikla pod ochranou Jugoslávské lidové armády, navíc od počátku ekonomicky krachovala, nezaměstnanost v ní dosahovala obřích rozměrů a jeji zánik byl neodvratný. Tento zcela nefunkční stát pak zanikl po operaci Bouře v srpnu 1995, v rámci které chorvatská armáda obnovila ve své zemi právní stav. Pro spravedlnost je nutné dodat, že ani někteří Chorvaté se nevyhnuli zbytečnému násilí na srbských civilistech, z nichž mnozí byly vyhnáni ze svých domovů.
Představte si, že by sudetští Němci v českém pohraničí, kde tvořili většinu obyvatelstva, vyhlásili nezávislý stát. Tato představa by byla pro Čechy hrozivá a nepřijatelná. Chorvati se ale v roce 1991 ocitli ve stejné situaci jako Češi v roce 1938, kdy přišli o tradiční historické území. Srbové do oblasti Srbské Krajiny přicházeli v 18. století, poté, co utíkali ze Srbska před tureckou nadvládou. Od tehdejších chorvatských vládců dostali povolení usídlit se na tomto území.
Nutno dodat, že chorvatské království, které bylo od 12 století spojeno s Uherskem personální unií nebylo bezvýznamným státním celkem, vždyť v titulatuře Habsburků bylo na čtvrtém místě, takže třeba František Josef I. byl císařem rakouským, králem uherským, českým, chorvatským atd.
Jistý diskutér Da Rock tady kdysi prohlásil, že sudetští Němci neměli právo na sebeurčení, protože existovalo samostatné Německo, kam mohli odejít a jinak bylo jejich povinností se přizpůsobit Československu. Výborně, stejně tak ovšem Srbové mají svůj vlastní stát a mohou do něj kdykoliv odejít, v opačném případě musí respektovat chorvatskou integritu.
Jugoslávie, která vznikla v roce 1918, se před třemi lety definitivně rozpadla. Srbové by se měli namísto ublíženeckých spikleneckých teorií o jejím konci zamyslet nad tím, proč kromě nich žádný jiný národ žijící na jugoslávském území v tomto státě dále žít nechtěl. Přiznejme si, že Jugoslávie byla, podobně jako Československo, uměle vzniklým státním útvarem ze zemí bez historických vazeb (viz Srbsko a Chorvatsko), který měl svého času smysl, ovšem jeho konec byl nevyhnutelný.
Je potřeba měřit všem stejným metrem a nepoužívat mezinárodní právo jenom tehdy, když se to hodí a v jiných případech naopak jeho pošlapávání nadšeně podporovat. Takže velkosrbští fanatici polepšete se!
