To si takhle sedíte s kamarádkou v kavárně, povídáte si, když začne najednou koukat do mobilu. Přehlížíte to. V dnešní době bohužel nic skandálního, ale po chvíli nadšeně zvedne zrak a začne nadšeně gestikulovat a máchat telefonem
Povídá, že musíme víc cestovat, že Student nabízí jízdenky po Evropě za zvýhodněnou cenu. Navíc, vůbec, ale vůbec nepřijdeme ani o den v práci, protože to krásně vychází na víkend.
V celé euforii, jak jsme krásně vyzrály na omezený počet dnů dovolené a jak můžeme za hubičku objevovat svět, jsme si nezřízeně koupily jízdenky. Destinaci vybraly náhodně, formou ententiky dva špaliky a vše uhradily kartou, protože už jsme velké holky a nějaký ten zůstatek na účtu máme.
Euforie po chvíli začala trochu upadat, protože jsme seděly s jízdenkami v mailu a začaly si uvědomovat pár zásadních otázek typu: Kde to vlastně je ten Helsingborg? Jak dlouho tam pojedeme? A co je nejdůležitější. Je tam něco k vidění?Vzaly jsme do ruky mobily a jedna začala hledat na mapě a druhá nějaké obrázky na Googlu, při zadání klíčového slova Helsingborg. Jelikož se tam stále opakovala jen jedna fotka hradu dokola došlo nám, že ten víkend nám opravdu na objevování světa bohatě postačí zvláště, když strávíte celkově 28 hodin v autobuse, abyste tam 24 hodin mohly pobýt. Nicméně jsme se nenechaly odradit. Jsme mladé a chceme objevovat svět, nám znělo stále v uších hned vedle červené zvýrazněné věty v mailu: TYTO ZVÝHODNĚNÉ JÍZDENKY NELZE STORNOVAT.
Vyjížděly jsme v pátek 18h z Florence. Měly jsme být tři, ale nakonec jedna nemohla, takže jsme měly jednu sedačku k dobru. Naházely jsme si na ní věci, povídaly si, koukaly na film a říkaly si, že to nemusí být tak strašné. Jenže před námi seděl pár, který nám celou dovolenou jaksi „zpříjemnil“. Paní podle občanky byla Češka a pán Slovák, mluvily na sebe nějakou zvláštní neidentifikovatelnou řečí i přesto, že jsem si zprvu myslela, že to jsou Romové. Nicméně paní se po chvíli zapakovala stoupla si k nám do uličky a s nepřítomným výrazem nám oznámila. „Já si jdu sem lehnout“. S Danielou jsme se na sebe podívaly a říkáme, no my máme tuhle sedačku zaplacenou, takže jestli si tam chcete sednout, tak k oknu samozřejmě můžete, ale tahle sedačka je naše. Paní stála a koukala. Svou žádost zopakovala. Takže i my zopakovaly celou eskapádu se sedačkou, že je kamarádky, která nejela, takže jí máme zaplacenou, načež paní odvětila. „No moje kamarádka taky no.“ A zase jen stála a koukala s nádechy nešťastného výrazu. Opět jsme to zopakovaly a paní se zasunula zpátky k sobě na sedadlo. Celou cestu pak na nás zahlížela, kdy tedy si na to sedadlo půjdeme sednout, když tam stále nikdo není. Myslím, že se nám pomstila tím, že poslala svého manžela spát na sedačku za námi, protože celá zádní část se díky pánovi nemohla vyspat. Pán měl totiž v nose aku šroubovák a mlaskání a drncáním do sedačky reagoval pouze nedbalým odfrknutím, ale nenechal se vyrušit. Když jsme potom z trajektu seděly zpátky na svých místech a já viděla, jak svému partnerovi podává z kabelky rtěnky a voňavky bez víček, došlo mi, že si byla „nakoupit“ tastery a jen jsem se zhrozila, co si o nás musí v zahraničí myslet s takovouhle vizitkou… O tom, že se mezitím trochu hádali a proběhla tam jakási fackovaná a slzy se rozepisovat nebudu…
Helsingborg.
Přijely jsme brzo ráno a zamířily do jediné otevřené kavárny, abychom na wifi našly nějaké ubytování. Připadaly jsme si děsně dobrodružně, že jsme v cizím městě a nevíme, kde budeme dneska spát. Když jsme za dvě kávy s malým dortíkem zaplatily 119 SEK. Což na naše násobte zhruba 3x došlo nám, že to tak srandovní a dobrodružný pobyt nebude. Hotel jsme si našly a šly žebrat, zda nás na pokoj pustí dřív. Poprchávalo a pána na recepci se nás zželelo, že nás pustí na pokoj už ve 12 a do té doby si můžeme nechat krosny v úložně a ještě nám půjčí deštníky. Musely jsme po té cestě vypadat roztomile, když i mladý pán za pultem nám s politováním řekl, že aspoň deštníček na ty tři hodinky nám půjčí. Město jsme si prošly s drobným mrholením a v mírném oparu. Holt severská země no.. Když jsme po sprše ulehaly na postel, že si dáme hodinku, než vyrazíme, jen jsme suše pronesly, že město máme prohlídnuté a co teď. Helsingborg je přístavní městečko a s hezčím počasím by opravdu stálo za procházku po pláži a v uličkách. Rozhodně mě počasí neodradilo a byla jsem ráda, že jsme ho navštívily. Večer jsme se rozhodly, že i přes hroznou drahotu si vyhodíme z kopýtka a půjdeme si sednout do restaurace. Chvíli sedíme a nikdo k nám stále nepřišel. Po pár minutách nám došlo, že všichni chodí objednávat a platit k baru. Nejdřív jsme poprosily o lokální pivo, že zkusíme. Když nám nabídli v láhvi jedno s příchutí broskve a druhé s příchutí lichi pochopily jsme, že tady není moc co degustovat. A touhle formou typické Švédsko asi nezkusíme. Přešly jsme na víno z Jihoafrické republiky. Každá jsme daly tři skleničky, byly jsme fajnově rozpité a šly na pokoj. Tímto děkuji své kreditní kartě, že to ustála, protože našich původních 520 SEK, které jsme měly vyměněné vzaly za své při dvou kávách s typickým švédským moučníkem. Jakási kobliha s krémem – Semlor. Pro milovníky sladkého, dobrůtka, pro milovníky masa (já), dávka cukru taková, že je vám z toho na omdlení a naskakuje husí kůže.
Bydlely jsme ve čtyřhvězdičkovém hotelu s bohatou snídaní, takže jsme si připadaly jak královny. Check-out byl až ve 12 hod a autobus nám jel v 17 hod. Nezbývalo nám, než po procházce městem, již po čtvrté, zajít znovu do kavárny a chvíli vyčkat, než se přemístíme na nádraží. Patnáct minut před odjezdem jsme si to namířily na nástupiště číslo 11, jak bylo psáno na jízdence. U desítky jsme se zastavily, protože dál už to nepokračovalo. Jen jsem si pomyslela, že jsme jak u Harry Potera. Je tu neexistující nástupiště? Mám dvakrát dupnout a otočit se nebo proskočit tou zdí co stála naproti? Zbývalo deset minut do odjezdu a mě se začínal v hlavě odvíjet film „ Ztraceny v Helsingborgu“. Pokusily jsme se najít nějaké informace, marně, protože ani na cedulích nebylo nic psáno. Se stoupající nervozitou a velkou ručičkou na hodinách přibližující se ke dvanáctce mi došlo, že by to chtělo plán B. Volala jsem na Studenta, kde mě uklidnili, že zavolají do autobusu, že bez nás neodjedou. A skutečně, neodjeli…
