Quo vadis Libye, Egypte, Tunisko,…

V posledních dvou měsících sledujeme změny v arabském světě, které otevírají řadu otázek, na které se snažíme nalézt odpověď. Jsou tyto změny v zájmu ČR, resp. EU? Je lepší diktatura jako spolehlivý spojenec nebo nestabilita zapříčiněná legitimní snahou vyjádřit svobodně svůj názor? Je vůbec demokracie v těchto zemích možná? A neotevře se naopak cesta k většímu ohrožení bezpečnosti v Evropě tím, že se k moci pomocí demokratických mechanismů dostanou radikální islamisté? Nebude výsledkem dlouhotrvající občanská válka, která ohrozí evropskou bezpečnost již tím, že země Magrebu přestanou kontrolovat příliv migrantů snažící se dostat do Evropy? Řada autorů se v denním tisku snaží predikovat vývoj v jednotlivých zemích a politici hledají alespoň pojmenování toho, co se v Tunisku, Egyptě, Libyi, Bahrajnu či Jemenu právě odehrává.

Jako autor učebnice pro VŠ studenty s názvem „Přechody k demokracii v teorii a praxi“ si dovolím po dvouměsíčních událostech několik poznámek k fenoménu, kterého jsme od začátku ledna tohoto roku v arabských zemích, ale i v Íránu či Džibutsku, svědky.  Příznačnou charakteristikou většiny komentářů byl pokus o analýzu dalšího vývoje. Kdyby však tranzitologie (subdisciplína politických věd o změně režimů) uměla nabídnout jakousi příručku pro revoluce či změny režimů směrem ke svobodnější společnosti, byla by asi nejvyhledávanějším oborem na světě, to ale ona neumí. Je tedy třeba mít na paměti, že byť mají snahy za změnu režimu v jednotlivých zemích řadu shodných znaků, v každé zemi může být výsledkem různá podoba režimu. Každá země je jiná a je případem sui generis. K vygenerování obecných předpokladů pro úspěšné zavedení demokracie jsem tak stejně jako mnoho dalších velmi skeptický. Navíc řada renomovaných odborníků se kloní k názoru, že daleko podstatnější jsou konkrétní rozhodnutí jednotlivých aktérů procesu změn (opozice/elita režimu/armáda), než podmínky a příznivé faktory pro změnu či zkreslené představy o tom, kde demokracie může být úspěšná či naopak, kde v žádném případě nikoliv. A v tom je právě kámen úrazu, neboť do hlav jednotlivých aktérů většinou moc nevidíme. Elita režimu se může rozhodnout použít sílu, vyjednávat či dokonce stát se reformní silou v zemi. Může odstoupit (Egypt) či použít armádu pro udržení se u moci (Libye), zasáhnout může i mezinárodní společenství atd.

Predikovat a kalkulovat možný vývoj je velmi obtížné. Můžeme pouze odhadovat a připravovat se na všechny možné scénáře. Především bychom měli být připraveni pomoci zemím (našim partnerům v EU a spojencům), které jsou danému regionu nejblíže a na které nejvíce dopadnou následky změn v podobě případného nekontrolovaného přílivu migrantů. Na základě komparace procesů změn v minulosti můžeme dnes uvést pouze několik obecných tezí, které zatím většinou platily a definovat tak některá rizika vývoje. Většina odborníků se např. shoduje v tom (a jednotlivé případy ve světě jsou tomu oporou), že:

1. výsledky revolucí jsou velmi různorodé a demokracie bývá výsledkem mnohem méně, než když je spolutvůrcem změn i reformní část elity režimu. Ideální spojení je spojení reformního křídla režimu a umírněné části opozice. Takové přechody bývají zpravidla nejúspěšnější.
2. Na druhou stranu revoluce mají tu výhodu, že se změna odehraje relativně rychle a velmi snadno se společnost vyrovnává s minulostí. To naopak přechody, na kterých se podílí i část elity režimu neumějí a u nich trvá tento proces zpravidla velmi dlouho. Výhodou je však absence násilí, což je zase charakteristickým znakem revolucí.
3. Je evidentní, že ke spojení liberální demokracie s hodnotami charakteristickými pro islámský svět, se staví většina autorů pesimisticky a jako podmínku vyzdvihují sekularizaci společnosti. Příkladem v celku dobré transformace je pak Turecko. Nicméně demokracie je zvláštní produkt vytvořený lidmi, který se může objevit kdekoliv i tam, kde bychom to nečekali. Japonsku byla demokracie vnucena, přesto se jí daří dobře, Tchaj-wan a Jižní Korea neměli k západním hodnotám příliš blízko, přesto se tam demokracii daří a dokonce i v arabském světě bychom našli epizodu s názvem Libanon, který ve své době patřil k ostrovům demokracie v arabském světě.
4. Na druhou stranu je třeba mít na zřeteli, že pro demokracii, zejména pro její následné udržení, je velmi prospěšná existence tzv. střední třídy, ta ale ve většině zemí arabského světa úplně chybí, nebo je tou nejmenší složkou ve společnosti.
5. Dále obecně platí, že čím více bude opozice jednotná, tím je větší šance na úspěch, než kdyby byla rozdrobená. A že brzké stanovení termínu voleb, které legalizují i legitimizují proces změn, je užitečné.

Změna režimu je tedy komplikovaný proces s nejistými výsledky. Výsledkem může být cokoliv – občanská válka, nedemokratický režim, hybridní demokracie, volební demokracie, ale i liberální demokracie.

Marek Ženíšek,

místopředseda TOP 09