Že jsem se zbláznila? Ale ne! To jsme se jenom z vánočního období přehoupli do období masopustního, neboli také karnevalového, které každý rok začíná 6. ledna a končí 40 dní před Velikonoci.
Jako malá jsem si myslela, že masopust znamená nejíst maso, „masově“ se postit. A bylo mi divné, proč se o masopustu slaví a dělají zabíjačky. Až v Itálii mi došel ten správný význam, ne postit se, pokud jde o maso, ale maso „pustit“. Italské slovo carnevale vycházející z latinského „carnem levare“ totiž doslova znamená „odložit maso“ a má svůj původ ve slavnostním banketu, který se pořádal v úterý před předvelikonočním postním obdobím, kdy se lidé loučili s masem. Ano, díky tomuto latinskému výrazu dodnes používáme spojení „dát vale“, tedy rozloučit se s něčím/někým.
A co znamenají ty nesmysly, které jsem napsala v úvodu? Všechno jsou to názvy pro typické karnevalové sladkosti, které se smaží v celé Itálii, ale v každé oblasti pro ně mají jiné slovo. Správně tedy „chiacchiere“ (v Miláně, v Parmě, Kampánii, Apúlii, Kalábrii a na Sicílii), „bugie“ (v Janově, Impérii a Turíně), „lattughe“ (v Lombardii), „cenci“ (v Toskánsku) a „intrigoni“ (v Reggio Emilia). Také jim ale říkají „frappe“ (v Římě a v Marche), „crostoli“ (v Benátsku, Trentu a v kraji Emilia Romagna), „galani“ (v Benátkách a ve Veroně) nebo třeba „sfrappole“ (v Boloni). To ale nejsou všechny možné názvy, co oblast, to svůj vlastní výraz.
A kromě názvu se lehce liší i jejich příprava. Ponejvíce mají tvar proříznutého obdélníku, ale někdy je na nich udělaný uzel, jsou stočené do šneku nebo třeba i plněné. Největší odlišností je ale tekutá část, kterou obsahují. Tipujete olej nebo vodu? Omyl! Když už se slaví, tak pořádně! Sice jsou oblasti, kde při přípravě používají citronovou šťávu, ale většinou se jejich příprava neobejde bez alkoholu. Často se používá grappa, což je italská vínovice. Hlavně v Benátsku a ve Furlánském Benátsku je v nich grappa opravdu cítit. V Benátkách a Veroně používají místo grappy bílé víno nebo rosolio, což je likér vyráběný z okvětních lístků růže. Asi mají ve městech jemnější jazýčky. V Boloni používají rum nebo anýzový likér, v Toskánsku vinsanto, což je tradiční italské dezertní víno. V Umbrii jsou jejich „frappe“ načervenalé, a to díky použitému likéru alchermes, který svou karmínově červenou barvu získává z broučka červce nopálového. Ale nebojte, žádné broučky neuvidíte ani nesníte, jen ucítíte jemnou kořenitou vůni a chuť. Ale stejně jako je nepřeberné množství názvů, tak je i nepřeberné množství používaného alkoholu. Můžete si tedy naplánovat dovolenou za poznáním a porovnáním chutí italského sladkého karnevalu.
A když už budete ochutnávat chiacchiere a jejich příbuzné, nezapomeňte ani na další typické karnevalové sladkosti. Pokud si ale hlídáte postavu, moc tyto ochutnávky nedoporučuji. Všechny karnevalové sladkosti jsou totiž smažené. Sice už existují recepty „light“ a místo smažení se vše peče v troubě. Ale upřímně – chuťově je to jako dát si místo grilovaného kuřete kuře dušené.
Po celé Itálii jsou rozšířené „castagnole“, tedy „kaštánky“, které pocházejí ze střední Itálie. Jsou to smažené kuličky z kynutého těsta velikosti malého kaštanu, odtud ten název. I castagnole mají své obměny, i když mají všude stejné jméno. A tak najdete castagnole „obyčejné“, vlastně koblížky bez náplně, vylepšené přidáním do těsta například grappy nebo rozinek, nebo i plněné buď krémem nebo nutellou. Já jsem se naučila dělat těsto s tvarohem, bylo krásně vláčné.
Na jihu se dělá hodně „cicerchiata“, která má své jméno odvozené od hrachoru („cicerchie“). Opravdu totiž vypadá jako hromada hrachu (nebo hrachoru, abych byla přesná) politá medem a posypaná barevným cukrovým zdobením. Místo hrachoru se ale jedná o malinké smažené kuličky z těsta ochuceného anýzovým likérem. Na Sicílii se jí říká „pignolata“ (pinoli jsou jedlá semínka ze šišek borovic pinií), asi dělají kuličky ještě menší. A pozor, změna! V Neapoli se jí říká „struffoli“ a jedná se o typický vánoční dezert! Pak si vyberte! No, já se tohoto dezertu dobrovolně vzdám. Na můj vkus je sladký jak cumel, med mi zůstává mezi zuby a prsty mám upatlané ještě za týden. Ale pokud mi ho někdo nabídne, tak si trošku vezmu a pochválím. Protože ocením tu práci, která za touto sladkostí stojí. No řekněte sami, bavilo by vás stát u plotny a smažit z těsta kuličky o velikosti hrachu?
Chiacchiere ani cicerchiatu připravovat nebudu, ale castagnole u mě doma své místo mají. Pokud byste je chtěli zkusit i vy, zde nabízím recept:
- 250 g tvarohu (co nejméně tekutého)
- 150 g hladké mouky
- 50 g cukru
- 1 vejce
- 1 prášku do pečiva
- olej na smažení
- moučkový cukr na posypání
Tvaroh smícháme s vejcem a cukrem a poté postupně vmícháme prášek do pečiva a mouku. Těsto by mělo být měkké, ne příliš tuhé. Rozpálíme olej, s pomocí 2 lžiček tvarujeme z těsta kuličky a vkládáme do oleje. Jakmile zezlátnou, vyjmeme je a obalíme v moučkovém cukru. Dobrou chuť!
