Vánoční doba, cukroví, kapři, dárky, lyžovačka, dovolená, všecko v jednom ranci před mnoha lety, v letech osmdesátých. Jaké tehdy byly vánoce? Ráda na ně vzpomínám.
Vánoce byly kvapík, měli jsme roční mimino, manžel provozoval něco, co se tehdy směle nazývalo lyžařský vlek a sezóna startovala 25. prosince, v 9 hodin ráno, za předpokladu, že byl sníh. Zda tam sníh je či není nám bylo do posledních chvíle, do 95 km z celkových 102 km utajeno. Něco se proslýchalo ale byly to zprávy nezaručené, TV ani SMS-kami nepodložené, psal se rok 1981.
Chodila jsem do práce, z práce do jeslí pro dcerku, pak jsem ji musela zaujmout výkony u sporáku a kladením plechů do trouby. Manžel byl někde v dílně a dodělával velmi potřebné součástky na vlek nebo zabíjel kapry. Asi abych se nenudila, dcera si do kuchyňky 1,5 x 2 metry dotáhla houpací kohouty.
Cukroví bylo upečeno, dárky nakoupeny už v srpnu a ty poslední došiji, dopletu někdy po 21 hodině. Zbývá se nabalit na "dovolenou" na horách, na nějakých 7-8 dní, nic nezapomenout, protože i pro zubní pastu by to byl výlet na půl dne. Potraviny na celý týden samozřejmě s sebou. Místní lidé nás neradi viděli, jak jim vykupujeme zásoby. Zbývá tedy zakonzervovat pár porcí svíčkové a dušeného masa do omnia sklenic.
V práci jsme samozřejmě honili pololetní termíny, nesplnění představovalo nepřidělenou dovolenou, což s vedlejší povinnosti - obsluhy vleku nebylo možné. Doba zázraků tak u nás startovala už někdy počátkem prosince, souběžně s Adventem, o kterém se tehdy příliš nemluvilo, spíš se plnily plány socialistického státu.
Štědrý den probíhal jako vždy, u stolu nás bývalo dvanáct, dárků bývalo poskrovnu, zato spousta veselí, končili jsme někdy po 24 hodině. Budík jsme měli nastavený na 6:00 hodin a druhá fáze vánoc mohla začít. Neskutečný počet tašek, které jsem do té doby pilně tajila a skrývala před manželem, se začal přesouvat do auta. Na otázky: "Co v tom máš?!", jsem nestíhala odpovídat. V 6:45 hodin byla položena otázka poslední: "Máme všechno?". No to kdybych věděla! Hlavně že budu 2 hodiny sedět v klidu v autě před tím, než dojde k vysídlování do chalupy.
Dojeli jsme, parkoviště před chalupou se začalo plnit auty, vítali jsme se po třech měsících podzimní pauzy a na čerstvém zimním, horském vzduchy jsme za hlasitých výkřiků vzpomínali, co jsme nechali doma. Saša vystoupil z auta, pleskl se dlaní do čela a zvolal: "ŘÍZKY!!", jeho manželka: "Kde?", Saša: "Na okně! Dvanáct řízků! Jeden hezčí než druhý.....". Někdo neměl cibuli, jiný cukr, to se dalo vyměnit na dobré slovo. Ale já jsem neměla lyžařské boty, to bylo horší.
Sníh sice nebyl ale co kdyby napadl přes noc. Tato vidina mi nedal spát. Podporovala jsem v Sašovi chuť na řízky a strašila jej, že se jim zkazí. Rada chalupy rozhodla, že pro zapomenuté věci pojede Saša vlakem, má přece režijku a řízky jsou jejich. Dostal seznam adres se zapomenutými věcmi a zamával jsme mu na cestu. Vrátil se na druhý den, dovezl vše, včetně mých lyžáků. Sníh nedovezl, nebyl ani na Silvestra ani na Nový rok.
Vánoce byly blátivé, dny krátké, večery dlouhé a děti zlobivé. Krátili jsme si je pojídáním cukroví, výlety v dešti, "Člověčem nezlob se" a sbližováním těch malých capartů, kteří se tak nerady dělily o hračky, televizi jsme tam neměli. Byla to zvláštní doba, horská chalupa V Petříkově, po Němcích, bývalo nás na ní kolem třiceti, někdy i více. K dispozici byl jeden záchod. Na každém z šesti pokojů bylo, krom kamen na tuhá paliva, bylo světélko s textem "Obsazeno". Signalizovalo, že WC je obsazen. Pokud světélko nesvětélkovalo, WC byl ten moment volný. Velmi často jste se však následně s někým srazili na chodbě, v úporné snaze stihnout ráno. Stát frontu tam nešlo, na chodbě zpravidla mrzlo. Možnost vlastní rukou rozsvítit světélko "Obsazeno", byla nekonečná a ulevující ranní slast.
Brzy pánové vlastními silami vybudovali druhý WC a našli i kousek místa pro sprchu. Měli jsme luxus a byli jsme na něj hrdí. Přes léto jsme chalupu, která patřila TJ Lokomotiva, nyní opět SOKOL Olomouc, vyspravovali, v zimě tam jezdili lyžovat a pánové sloužit na vleku.
Od tohoto roku jsme se na vánoce, po příjezdu na hory zdravili: "A co řízky?" a "Lyžáky máš?". Většina vánoc byla na sněhu, někdy ho bylo tolik, že dvou kilometrová cesta do vesničky byla zavátá do výše 150 cm a měli jsme problémy s odjezdem. Traktor s radlicí to nezvládl a fréza bylo něco jako Yetti, nikdy jsem ji neviděla ač prý existovala, nejspolehlivější byly lopaty.
Jaké byly sjezdovky? Byly tři, dvě o délce cca 750 m a jedna 240 m. Byly neupravované, pokud jsme je sami ráno neušlapali, což fungovalo tak asi hodinu a půl. Fronty byly kolem půl až jedné hodiny. Manželky vlekařů a vlekaři měli přednost, pokud dokázali k vleku nacouvat, zastavit a pokračovat plynule opačným směrem. Chyba v manévru znamenala vyřazení na nějakou dobu, nevím na jakou, nikomu se to nestalo.
Každé začátky jsou těžké .....
Závěr: Tu 750 metrovou sjezdovku, plnou muld a ledovice jsem jezdívala s dvěma až třemi zastávkami, svaly v křeči, nohy roztřesené, styl všelijaký. V Alpách jsem o mnoho let později, s daleko menším tréningem a stejným nasazením zvládla sjezdovku 3,5 km na jeden zátah. Pohodově jsme pak jezdívali a zastavovali až po 800 až 1000 metrech. Také je rozdíl jezdit na lyžích zn. "SULOV" nebo na karwech. Oblečení jsme měli různé, co kdo sehnal nebo si ušil, největší machři jezdili ve vaťácích, důležitý byl styl, ne ohoz. Jak jsme učili naše malé děti lyžovat raději vynechám, určitě bych byla napadena nějakým ochráncem dětských práv. Tak z jednoho takového dítěte se stal trenér jedné naší medailistky v akrobatickém lyžování.
..............
Čím jsme na hory jezdili? Škoda 100, Škoda 120, movitější Žigulíkem. ARO to už byl luxus pozdější, nebylo v tom teplo, nejelo to rychle, moc to žralo ale vždycky to dojelo. Prý to mělo něco jako náhon na všechny čtyři kola.
