Udělejme z toho TERAPINEC

Budova je stará, nehodí se do krámu, udělejme z ní blázinec, bláznů je dost, bude to dobrý kšeft. Navážeme na ono Nerudovo: Kam s ním?". O tom, jak si nevážíme veteránů. Blázincům se dávno říká jinak a léčí se to terapií, proto TERAPINEC. Doba si žádá i mluvit a psát stručně, právě abychom se nezbláznili, berte článek s humorem, omáčku, vatu si domyslete sami :-)) ____________________________________________________________________________________

Hanácká kasárna, velký objekt postavený v letech 1840-1846, místně zabudovaný do  městského opevnění z dob Marie Terezie (1717-1780). Budova tvořila součást u nás nejstarší vojenské nemocnice která začala být budována po roce 1742, po porážce rakouských vojsk Prusy. Tehdy Špitálská kasárna, nyní Hanácká kasárna, objekt nepotřebný, s osudem neznámým. Objekt ve středu města, vlastnictví rezortu obrany. "Uvažuje se o prodeji,  pokud je nebude chtít jiná státní instituce, která má přednost před jiným vlastníkem.".

Opět Nerudova otázka: "Kam s ním?". Ano, co s nimi, kasárnami, je to k zbláznění, objekt v centru historické Olomouce, zatím nikdo nechce. Velká budova a nákladná údržba. Udělejme z nich psychiatrickou terapeutickou léčebnu pro nemoc doby - TERAPINEC, bláznů konec.

Neodsuzujte následující, nevymyslela jsem ono "Jsme stát plný debilů" a těžce s tím nesouhlasím, na což mám i důkaz v jednom článku internetových novin: "Nesouhlasí s tím, že jsme stát plný debilů, tak založili centrum.......". Pokuste se tento blog brát vesele, a omluvte též, že používám slovo blázen, bude to stručnější než "psychicky přetížený". V našich médiích se vyskytují daleko ostřejší výrazy a Steve Jobs také řekl: "Buďme dychtiví, buďme blázniví".

Terapinec

Místo pro blázny, včetně těch, co se zbláznili ze sociálního (sociální=společenský) vývoje naší společnosti (sociálnosti) a státu. Léčebna, špitál, pro ty, co těžko snášeli dlouhá vysedávání na schůzích, dlouhého čtení zákonů, metodických pokynů a zdůvodnění toho, jak nic nejde realizovat, poněvadž vše je problém a schopní lidé nejsou. Taky pro ty, co prodlužovali. Ubytovací prostory jsou již předem obsazeny, o zákazníky není nouze. To však nestačí, je třeba přistoupit k terapii.

Terapie, denní léčba nenásilnou formou. Pod okny pokojů mohou defilovat  šiky, pluky, oddíly návštěvníků z města. Nezaměstnaní, bezdomovci, obchodní zástupci, malé děti, senioři, invalidé, prodejci tiskovin Nový prostor, hudebníci, po pracovní době i učitelé, potřebují druhý přivýdělek nebo rádi doučují jen tak, jejich povolání je přece poslání. Terapie zajistí, že obzor ubytovaných se rozšíří, reálně uvidí výsledky své práce a s návštěvou se seznámí, začnou se spolu bavit. vymění si zkušenosti a vzájemně je použijí. Návštěvník vysvětlí, jak se žije z částek pod životním minimem, hranicí chudoby a hostitel je vlídně pohostí. Dojde ke sblížení na poli sociálním. Kasárna už nejsou kasárna, nebude to tedy boj ale terapie.

Cenová náročnost projektu, primární problém. Řešitelné velmi snadně. Kantýnu mohou obsluhovat seniorky a nezaměstnaní. Údržbu objektu opět nezaměstnaní, kulturu zajistí hudebníci, děti mohou přednášet básničky a poučit o historii města. Pedagog dohlédne nad celkovou souhrou kolektivu, pohlídají šikanu. Invalidé spočnou na lavečkách, které zhotovili nezaměstnaní řemeslníci. Žádané profese jako instaltér, mechanik zajistí obchodní zástupci. Potraviny dodají místní farnáři. Sobestačnost na cca 80%. Zajistit večerní program a zábavu nebude problém, lze zařadit třeba program o demokravii, svobodách a lidských právech, také terapie na nemoc zvaná chudoba. Terapie tvořivou prací je známá. Odstranit bloky a příčiny nemoci, nikoliv léčit, bojovat proti, uzdravit se je třeba.

Efektivnost Terapince.  Snad nebude hned viditelná a přepočítatelná na miliony a HDP, zajistí však sociální (společenské) prostředí pro lidi z různých oblastí a sociálních (společenských) vrstev a podmínek. Nebylo by od věci začít psát knihu: Jak jsme překonali chudobu u nás na Hané.

Zdůvodnění. Budova, kdysi špitál, léčili se zde vojáci i civilsté převážně po zranění. Později, po roce 1918 kasárna, ubytování a výcvik k boji, bydleli zde rodiny důstojníků, leckdy i civilisté, patrně ti "pod penzí". Na zdi visí pamětní deska těch, co padli v boji za naši zem. Nyní opět nacházíme v pohotovosti, ohrožení   pandemií chudoby a unavené, otrávené společnosti.  Přesně v duchu původního záměru špitálu, může budova sloužit dál. Jen máme obrovské štěstí, že se dnes nebojuje šavlemi, kulomety a problémy jsou jiného rázu. Jsou více společenské (sociální), bojová soudržnost ustupuje a nastupuje laxnost, apatie, šoky, snad průvodní jevy krizí. Společnost se má uzdravovat, to není boj, to je pole kreativity pro pluky kreativních. Jen je-li ten objekt na tento cíl přiměřeně velký.

Další rozvoj. Časem se na nádvoří mohou odehrávat rytířská klání. Letní taneční večery a jiné hrádky lidí z hradu a podhradí. Zvláštní, místně se kasárna nachází v údolí mezi dvěma olomouckými Hrady. Studenti z blízké Univerzity Palackého by zde našli studijní podklady, zábavu i prostor.

PROČ? Protože, když Hanácká kasárna nebude nikdo chtít, přijde investor a koupí je. Stát kasárna vlastní, stačí je "účetně převést" na jinou instituci státu, sociální (společenskou), nic se nemusí platit, budova by opět sloužila původnímu účelu, špitálu, tentokrát špitálu radosti. Raději je prodáme investorovi. Jak to, že v našem státě jsou soukromí investoři finančně silnější než samotny stát? Ale možná přijde zahraniční investor a koupí část naší historie, dnes kasárna, příště hradby, mosty. Na jedné straně se krizí máme proinvestovat, na straně druhé prodáváme historické objekty. Prostoru by mělo být dost, včetně různých rezortů, nebudou stačit pouze projekty typu montovna,  AMAZON, dálnice, průmysl. Zahraniční turisté prahnou po zážitcích, historická místa je mohou poskytnout.

Možná slyším stávu růst, až bude smlouva uzavřena, bude však jako vždy pozdě. O čem to mluvil pan prezident při hlasování o důvěře vlády? O vodním díle které se tehdy zdálo velkým projektem, dnes jeho velikost hodnotíme a užíváme dál. Nebuďme malicherní a važme si dědictví. Bláznivé nápady ocení až další generace, mnohdy o stovky či tisíce let později.

Dokud objekt sloužil armádě, peněz bylo dost, budova byla udržována. Armáda slouží společnosti, tak by mohla i Hanácká kasárna.

Ave Caesar! Motituri te salutant... Tak zdravily legie Julia Caesara, též bájného zakladatele města Olomouce, klidně můžeme být jeho potomci. Rozhodně jsme potomci těch z pamětní desky i těch co v kasárnách bydleli, prodělávali vojenskou službu, sloužili vlasti. Dnes se spíš traduje: "Jo v Olomouci, tam jsem vojákoval, tam je hezky.".