Tři roviny svobody a čtvrtá nesvoboda

Jsou asi tři roviny svobody a čtvrtou je nesvoboda. Listopad je měsíc plný výročí, která by nás před tou čtvrtou měla varovat. V listopadu přichází i Advent, doba naděje, blížící se vánoce a nový rok. Jaký bude?

První rovina svobody je svoboda celku, národa, státu. V našem případě nabytá v roce 1918, pozbytá v roce 1938, s krátkou nadějí po válce, která opět zhasla v roce 1948. Obdobně potom Pražské jaro let šedesátých končící srpnem 1968. Také svoboda o níž mluví proroctví: "Do Čech přijde svoboda až Anežka česká bude blahořečená", Anežka česká byla prohlášena za svatou 12. listopadu 1989. Tyto dny je tomu právě 26 let. 

Druhá rovina je svoboda individuální. "Svoboda je i zodpovědnost, proto se jí většina lidí bojí", "Každý se o sebe musí postarat sám", "Svoboda jednotlivce končí tam, kde zasahuje do svobody druhého". V extrémních případech končí v rovině ekonomické a svobodu jedince staví nad svobodu celku: "Já jsem schopný, nebudu přispívat (čímkoliv) ostatním (společnosti)". 

Třetí rovina je svoboda deklarovaná ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN, Listině základních práv a svobod a Evropské úmluvě lidských práv Rady Evropy. Svoboda nadnárodní, svoboda společenství národů. Patří sem však i  Masarykovo MII - mravní iniciativa individuální a MIO - mravní iniciativa občanů. 

Čtvrtá rovina je nesvoboda deklarovaná a opředená spoustou zákonů, zákazů, norem a limitů.  Vstupují nám tak do života obdobně jako samozvaná a nelegitimní čtvrtá státní moc - média. Média a zákony ovlivňují a formují náš život, pokud nepracují ve prospěchu celku a přesahují nadměrnou míru, je třeba se jim umět bránit. Přemíra zákonů dusí svobodu. Nedodržování zákonů a úmluv způsobuje nestabilitu společnosti. Přemíra zákonů však nezajišťuje to hlavní, které nám díky mediokracii a její zničující síle uniká - právo na život, důstojný život a bezpečí.

Nakolik bude 17. listopad oslavován jako "Den boje za svobodu a demokracii"  a nakolik "Mezinárodní den studentstva", který je jeho pravý a původní význam se ukáže za pár dní.  Na počátku 3. tisíciletí je na místě respekt ke svobodě a demokracii. Tady máme velký dluh, časově odpovídá jedné čtvrtině století, převážně díky asociální rovině svobody individuální. Není možné ve stručnosti vše co nás ohrožuje vyjádřit, signály že žijeme v době rozporů, rozvratů a nesnášenlivosti máme dost.

Vše co se příliš rozbují, je třeba zakázat, tak uvažuje rovina čtvrtá, ve jménu boje za svobodu a demokracii se navrhují další opatření, která jsou s nadšením přijímána v očekávání jistot. Svobodu nejvíce ohrožuje fanatismus, panika a nesnášenlivost. Více svobody individuální neznamená více svobody celku. Svoboda si zaslouží respekt a úctu, nelze ji nařídit ani zakázat. Zakázat je třeba to co svobodu potlačuje, nebude však na to s největší pravděpodobností čas, promarnil se planým soutěžením stran a hašteřivosti ,zasahující až do roviny občanské. Nelze zakázat ebolu, sucho, povodně, hlad, nenasytnost, nenávist (podle Věrky Jourové bující ve společnosti) a další pandemické úkazy.

Vidíme jak se parametry mění, ještě před pár měsíci nikdo nebyl ochoten jít bojovat za republiku, najednou zde máme řady bojovníků proti čemukoliv. Bojovat za mír, za křesťanskou kulturu, bojovat za uprchlictví, proti uprchlictví, za kvóty, proti kvótám, za žiletkové ploty i proti nim. Zvláštní je, že ti co jsou proti žiletkový plotům si sami budují betonové ploty nejen kolem svých domů, ale také proti názorům a varování odborníků i spoluobčanů.

Svoboda je i přátelství, možnost diskuze, rovnoprávnost před zákonem, svoboda je partner demokracie. Právo, kde vzniká jakákoliv nerovnost, ať už pohlaví, víry, menšin a většin, je nepřípustné. V současnosti máme obavy z práva šária, není důvod aby toto právo získalo prostor na území řídícím se jinými zákony, jsou-li dobré a vypracovány ve prospěch celku, nikoliv s puncem individuality.

My padli v dálavách ....
Však tyran těžce nes,
že hnal nás v boje vřavu.
Dnes hrdý český lev 
hle, drtí jeho hlavu.
A dílo jeho -svoboda-
jež z krve našich těl
Vám zkvetla k blahu národa:
tu každý z nás vždy chtěl.
Nám patří již jen vzpomínka.
Vám zase život vřelý.
Vy nyní činy posvěťte.
Zač my jsme v dáli mřeli.

Vilémov, památník obětem 1. a 2. světové války

Život vřelý, podle veršů a odkazu legionářů, jsme upozadili, obětovali pohodlí, spotřebě, dravosti a nemístné individualitě a rozpínavosti mocných. Evropu obchází predátor terorismu, daň za naši sebestřednost a nevšímavost, neschopnost vžít se do situace lidí žijících v jiných rovinách, v chudobě, porobě, otroctví a víru válek, převážně občanských. Hrdost jsme obětovali konzumu a studem se bojíme zvednout hlavu. Ještě je čas zbrzdit "dalšího boje vřavu", snad přicházející vánoce vzpamatují lva, co někde v duši nás dříme.

12. listopad - Anežka česká a legenda o svobodě, 13. listopad - teroristický útok v Paříži, 14. - smutek, bolest, strach i zloba, 15. listopadu výročí úmrtí Jana Opletala, před námi vzpomínka na 17. listopad. Největší poctu těm mrtvým, a nejen z Paříže, lze vzdát úctou k životu, dokud ještě žijeme. Signál, nejlépe mohutný a odpovídající újmě, což občas, převážně ze strany politiků chybí. Místo toho se halíme do duhy a media po půl hodině hlásí počty mrtvých jak kukačky hodiny nebo TV zprávy o počasí. Co je nejhorší, v očekávaní ještě většího maléru - který nás snad prý probudí.
Ty Kukačky a Rosničky jsem přidala aby to neznělo tak pateticky :)

Media varují před nebezpečím extremismu, radikalizace a prvky fašismu. Jistě, to nebezpečí zde je, vždycky bylo a bude. Ještě před rokem a půl, kdo se zmínil o problematice islamismu, byl považován za islámofoba, dnes tato problematika běží na všech programech TV a ČR. Možná, že zakrývá další nebezpečí, které je zatím tabu, třeba environmentální migraci. Zpět ke vzpomínkám, byli například naši letci R.A.F. extrémisté a radikálové, když ještě před listopadem 1939 odešli hájit naše hodnoty?

Ještě jedna věc, která kalí onu vřelost žití: vzkazy varující před radikalizací, nenávistí, extremismem se nám dostává přes média, neexistuje zpětná vazba, neptají se proč, politici. Při skutečném projevu terorismu, jako vrcholku extremismu, první na místo přijíždí politik a vyjadřuje soustrast pozůstalým. Buď neumí předvídat, komunikovat, vysvětlovat kroky nebo jsme tak nějak mezi volbami nepotřební, názorově nezajímaví, vlastně vyřazeni - asociováni. V některých extrémních případech vnímáni pouze jako nositelé něčeho, co je vhodné k zákazům, sankcím a pokutám. Není to dávno, co se uvažovalo o tom, že například nenávistné projevy je třeba zakázat. Mluvilo se o verbální nenávisti nikoliv o té extrémně likvidní.