Naprostý nesmysl psát další blog. Máme jich, že nevíme kde CO je. Doba si TO žádá - každý den s novým nápadem a hlavně denně dělat odhady, průzkumy, odpovídat na otázky ANO/NE, měnit oprátory a být stále IN. Jsem OUT OF SYSTÉM, mám XP. _____________________________________________________________________________________
"Bořivoj" mi říkala v děství mamka, před cca 2 lety mně jeden pán označil za "Kazisvěta, nebo za extravagatní dámu, co s největší pravděpodobností neví, co činí", nevěděl, přesto označil, moc dobře jsem věděla co činím. Nejlepší rebélie mně však napadají ve sprše. Jenže klávesnici do sprchy zatím nemáme, snad nějaký I-phone v igelitovém obalu by mohl... Ani náhodou! Ve sprše je klid, tak si tam přemýšlím JAK to začalo a kam jsme se dostali.
Vybalím to na rovinu, dnes je ten den :-)) Řeknu to i se jmény, sama vystupuji všude pod svým jménem, na jménu bychom si měli zakládat, mluvíme-li upřímně, neplánujeme podrazy.
V polovině roku 2011 jsem byla zmatená "jak sáňky v létě". Prováděli jsme rekonstrukci bytu, k tomu se moje mamka loučila se životem. Smrt má něco podobného s narozením, uzavírá kruh počatý, početím a narozením. Moje rodiče se dožili každý téměř 90-ti let, měli hezký život, smrt byla přirozená leč ne bez bolesti, uzavřeli pět let po sobě každý svůj kruh.. Mluvíme často o narození, oslavujeme je, je třeba mluvit i o odcházení z tohoto světa, důstojném odchodu ne jen o slzách v krematoriu. Otec se věnoval vícero tematikám, odchod ze života bylo jedno z jeho posledních témat, nedokončil jej. Posledních pár hodin života strávil v Hospicu na Svatém Kopečku. Maminka umřela 2. žáří 2011 doma, před mýma očima. Nejste-li na takovou věc připraveni, netušíte co to s člověkem udělá, 90% vašeho těla se začne chovat iracionálně, zbývá vám 10%, ruce se třesou, čísla telefonů zapomenete ale jednáte. Tak se stalo, že přijel lékař, byl to MUDr. Brázdil, nikdy nezapomenu na jeho profesionální a liský přístup.
Je to smutné ale vzpomenu ještě jednu věc, stran té rebélie, jen to umět stručně říct. Otec měl rakovinu prostaty, kamarádka - profesně pečovatelka, mně vícekráte varovala: "Pozor na zástavu". Jednou, byl takový horší večer, otec neklidný, já psychicky i fyzicky hotová, doma jsme byli jen my dva, ostatní mimo domov. Nalila jsem si 2 dcl červeného, s úlevou se napila a v tom mi to došlo: zástava! Přijela rychlá, otec zneklidněl, při nakládání do sanitky po mně natahoval ruku, říkám saniťákům: "Jedu s Vámi.", oni: "To nemůžete, vemte si auto a jeďte za námi". Porušila jsem zákaz, bylo to lepší než v rozrušení a s alkoholem nebo pěšky asi 45 minut nočním městem. Nastoupila jsem do sanitky: Co měli dělat, když viděli, jak mi otec pevně svírá ruku, násilím oddělit? Zachovali se lidsky, leč proti předpisům. Na příjmu byly nejdůlejšitější otázky na mně. Jak jinak, otec byl ochoten tvrdit, že mu nic není, přesto se svíjel bolestí, vliv utišujících náplastí. Pěší cestou domů jsem přemýšlela o nelogičnosti příkazů a že jsem dobře udělala, když jsem jela s pacientem a trochu rebelovala. Víc psát netřeba, ještě by někdo mohl být popotahován, že se zachoval lidsky. O čem jsem pak do rána přemýšlela? Na každou sebemenší věc existuje návod (v mnoha řečech), jen ne, jak se postarat o nemocné a starce.
Život šel dál, nelogičností přibývá, hledám cestu co s tím. Pod jedním článkem Jiřiny Šiklové jsem někdy v r. 2011 našla tak nechutné komentáře "diskutujících", že jsem rovněž komentovala ale jinak. Odpověděla mi, potěšilo mně to. Odpověděla stroze, je to asi její styl :) Napsala: "Tak pište do novin, třeba do místních." Nezdálo se mi to, píše tolik lidí, zajímají nás odpovědi. Zapojila jsem se jinak, hledat "CO CHCEME" řečeno ve zkratce. Nastaly dlouhé a sáhodlouhé diskuze, obdobné jako vedeme dodnes. Tehdy mně opět přepadla rebélie, po několika návrzích, veselých varováních a marných prosbách: "dělejme to jinak", "Vážení, komunikujme navzájem", "Držme se tématu diskuze", "používejme editačních nástrojů", jsem najela asi do 1/3 diskuze a zadala "set color white". Co se stalo? Všechny texty byly psány bílé na bílém, čili neviditelné, zůstala jen jména diskutujících tučným písmem. No, bylo mi všelijak ale dobře jsem udělala, píše se rok 2014 a my píšeme stále stejně, ignorujeme hlavní téma, editace a texty na mizerné úrovni. Za "set color white" jsem byla označena "Kazisvětem" a tou "co neví co činí". Většinou vím co činím, jen reakci lidí neodhadnete, ztácíme smysl pro humor, také pud sebezáchovy.
Tak se ptám:
- Kolik procent lidí ví, co jsou to znaky "html", co je "p.a." aj.? Je to 10% nebo 20% lidí. Proč se TO tají?
- Kdo je ochoten dát pod článek souvislý komentář s názorem, byť odlišným?
- Kdy skončíme to věčné štěkání a pohrdání druhými?
- Kdo je ochoten přiložit ruku k dílu, nečekat až nám TO zase někdo udělá, pak další 1/4 století náříkat?
- Přiložit ruku aktivně, ne jen sdílet nesmysly a komentovat?
- Kdo je ochoten opustit to naše sebemrskání?
- JAK dlouho budeme ještě čekat, než pochopíme, že vše co tíží už nelze vyjmenovat, nelze stručně říc?
PROTOŽE: "Pokud to neumíš vysvětlit jednoduše, nerozumíš tomu dostatečně dobře."
Albert Einstein
Rebele, jsi TU? Náš vlak už dávno vyjel, ještě udělá pár koleček, pak s pískotem vjede na hlavní nádraží, zastaví před oním: "Svět musí být zabezpečen pro demokracii" neboť "Demokracie je aritmetikou lásky", citáty W, Wilsona a T.G. Masaryka, mužů stojících u založení našeho státu. Osud, místo ve společnosti, rebelů není v politice, jejich prostředí je demokracie a změna společnosti, od stagnace k vyspělosti. Rebel je nevychovatelný, rebel se rád učí, učí se stále, proto dělá občas i chybky :-)) Při troše dobré vůle by politika měla pomáhat, snad i politici, až nás pochopí. Nechceme politiku soutěžení stran, chceme politickou kulturu a politku ve smyslu významu onoho slova, politika = správa obce (může být i státu. Slovo vzniklo v době, kdy státy nebyly, byla království, říše, triumviráty atd. výjma řeckých městských států). Demokracie vznikla právě v době řeckých městských států a trvala cca 100 let, po obsazení řeckých států Římem demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zaniká.
Ona rebélie není namířená proti někomu, něčemu. Je z důvodu předvídání, co vše může v budoucnu nastat, co nás může zastihnou nepřipravené a zmatené, jednající iracionálně. Tak nějak dohromady a řízením osudu jsem se připletla k vydávání časopisu D-éčka, kde jsem pisatelkou, částí redakční rady, kolportérem, grafikem, kerektorem a vším co je třeba. Hledáme nejen vtipného karikarikaturistu. Nenajdete, nejsou lidi ...... "Lidi je třeba zaměstnat, dát jim práci"..... Jak mně zbude kousek času, pošlu D-éčko paní Jiřině, také lidem o nichž jsem zde psala a dalším kamarádům.
Váření, pokračujme dál - DEMOS párty, na fejsbůku, v reálu, prostě v "hospůdkách" typu JINÝ KAFE.
Váš rebel - kolportér :-))
Závěr: Častěji slyšíme "co nechceme", že je třeba odvolávat a trestat, rozhodovat stroze referendem ANO/NE. Článek je opět dlouhý, také jsem na sebe leccos práskla, včetně té rebélie. Je přirozené být rebel v prostředí, kde se z médií dozvídáme samé horory, zprávy v televizi jsou jako "Kriminální ústředna pátrá", doplněná neustálými otázkami bez odpovědí, volby se pojímající jako hokejové utkání nebo se o nich mluví jako o boji o Hrad či křesla. Zda byly volby boj o křesla nebo jsou volby odpovědí na volání a připomínky voličů, dozvíme se 100 dní od 29. ledna. Můžeme o tom psát, musíme však o tom i na rovinu mluvit, ono psaní je základ pro souvislou mluvu, třeba bez onoho "ééé", "áá-a".
Dnes, po 2-3-4 letech komentujeme stále stejně. Jsem vděčná všem o kterých jsem zde psala. I těm někdy nelichotivým komentářům, každý nám něco dá. Jen se pohněme dál, už přece víme, že chceme něco víc, politickou kulturu paticipační :-)) Nezapomínejme, že naši následníci nás jednou budou hodnotit, tolik přece věnujeme už jejich narození jejich výuce, vzdělání, samostatnosti a svobodě.
