Evidence, uprchlictví a gentlemani ve vzpomínkách

Současné dění občas připomene děje dávno uplynulé, například Peroutkův článek, povinné evidence, registrace, prověrky, kádrování a škatulkování.  Výňatek z životopisu "Slzavé údolí", sedmé až osmé pokračování, doba protektoriátu.

Nekrolog v časopise "Na hlubinu", nakladatelství  Krystal

  Byla válka, protektorátní zřízení doléhalo těžce na všechno české. Na každou tiskovinu muselo být vydáno ústředním úřadem v Praze zvláštní povolení. To musel zařizovat tajemník. Obvykle jsem to získal za úplatek ve formě cigaret nebo čokolády. Tehdy se již nepočítaly v tomto případě cigarety na balíčky po deseti nebo dvaceti kusech, nýbrž po sto kusech. A čokoláda po kilogramech. Za heydrichiády přišel písemný příkaz, že všechny noviny a časopisy musí uveřejnit nekrolog s fotografií. Byl to pro mne otřesný pokyn, i když jsem nebyl odpovědným redaktorem. Byl jsem se poradit s tehdejším tiskovým pověřencem dr. Turkem. Otevřeně jsem mu řekl, oč jde. Ptal se mne: "Víte, co se může stát, když neuposlechnete?" Neodpověděl jsem a nekrolog jsme neuveřejnili. Snad jediný český časopis. Když se po válce jednalo o opětné povolení k vydávání revue Výhled, ani tento argument nebyl nic platný.

Tajemník mimo evidenci

  Zaměstnání tajemníka mi umožňovalo občas zajet do Prahy. Měl jsem v Praze sourozence a tak mi tyto cesty přicházely vhod. Snažil jsem se, abych aspoň jednou měsíčně byl v Praze. Při jedné takové cestě jsem se stal obětí policejní léčky. Během dopoledne velký počet SS-manů obstoupil celé vnitřní pražské město a nikdo nesměl bez provedení osobní kontroly opustit uzavřený kruh, který obepínal Národní třídu, Václavské náměstí a okolí. Do tohoto prostoru mohl vstoupit kdokoliv, ale vyjít mohl jen ten, kdo u improvizovaných pracovišť na chodnících, v průchodech a v podloubích odevzdal "kenkartu". Místo ní obdržel písemné potvrzení a odevzdání s výzvou, aby si ji do tří dnů vyzvedl  v místě svého bydliště. Jakmile přijela tramvaj do stanice, nastoupili na stupátka SS-mani, aby znemožnili komukoliv nástup. Z počátku to bylo zmatečné a myslel jsem si, že je to za chvíli přejde. Bylo mi jasné, že nesmím poslechnout pokynů tlampačů a podřídit se kontrole. Viděl jsem v tom svůj konec. Jednak by se přišlo na to, že jsem mimo evidenci, jednak by mě v každém případě čekal okamžitý odsun na nucené práce do Říše. Bloudil jsem s kufrem po Václavském náměstí a snažil jsem se získat informaci o tom, jak postupovat nebo kudy se dostat z uzavřeného okruhu. Potkal jsem bývalého spolužáka Řezníčka, který byl v podobné situaci. Vidím se, jako by to bylo dnes, jak unaveni a zděšeni sedíme na mém kufru před prodejnou obuvi na Václavském náměstí a přemýšlíme, co dělat. Při tom jsme zjistili, že když tramvaj odjíždí ze stanice, hlídky ze schůdků za jízdy seskočí a tramvaj odjíždí již bez dozoru. Rozhodli jsme se tedy, že ze pokusíme naskočit do tramvaje nepozorovaně za jízdy. Nejvhodnějším místem se nám zdála zatáčka tramvaje z ulice 28. Října směrem na Václavské náměstí. Třiadvacítka se blíží od Pernštýna, je poloprázdná. Hop nebo trop. Kdyby nebylo toho vzácného českého člověka, průvodčího tramvaje č.23, který mě v mém skoku zachytil a vtáhl do tramvaje i s kufrem, bez jediného slova, snad i s úsměvem, nikdy by tyto řádky nebyly napsány.

Studenti, věční rebelové  

  Takovými a jinými žertíky nás obšťastňovali naši okupanti. Dávno byly vysoké  školy uzavřeny, dávno uplynula doba, kdy již měly být zas otevřeny, ale stále vysokoškoláky zneklidňovali, hned povolávali na nucené práce, hned vymáhali navrácení vypůjčených knih z univerzitní knihovny nebo předložení potvrzení o zaměstnání, o placení nemocenského pojištění, penzijního pojištění, přihlášky k pobytu a tak podobně. Stále se to pročesávalo, naháněli se lidé na nucené práce z těch, kteří se do této léčky dostali. Písemná výzva obyčejně končila pohrůžkou: "Neuposlechnutí této výzvy by mělo pro Vás nepříjemné důsledky." Jenže každý věděl, že uposlechnutí teprve.

Olomouc a vojenská posádka

 V Olomouci byla silná vojenská posádka. V druhé polovině válečných let, když již i na východě nastal obrat a německá vojska ustupovala a morálka upadala, k povzbuzení morálky civilního obyvatelstva i utužení kázně vojska pořádalo posádkové vedení občas parádní přehlídku. S vojenskou parádou byl také spojen odsun vojenských jednotek na frontu. Celý velký vojenský útvar, snad prapor, snad pluk, snad i více se dal na pochod městem, prošel nádražní třídou, hlavním náměstím, Riegrovou ulicí a Litovelskou ulicí z města ven. Moje cesta do tiskárny vedla Riegrovou ulicí a jednoho nešťastného dne jsem šel do Kramářovy tiskárny právě ve chvíli, kdy procházel takový slavností průvod:prapory, vlajky, velitelé na koních, velitelé pěší a nesmírné zástupy vojáků. Bylo to pro mne zdržení, musel jem čekat, až průvod přejde, což mohlo trvat půl hodiny i déle, a mimo to zde byla nepříjemná povinnost smeknout před tou částí průvodu, kde byly neseny vlajky. 

 Chvíli jsem čekal, ale pak jsem se rozhodl, že přejdu, jakmile bude v průvodu větší mezera, což jsem také udělal a velmi jsem pospíchal za roh ulice, směrem k tiskárně na tehdejší nábřeží. Za sebou jsem sice pozoroval jakýsi vzruch, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Ale bylo velmi zle a brzo jsem pozornost zatraceně zbystřil. Velitel útvaru, který jel na koni, se za mnu rozjel, za rohem mne dohnal a nepříčetně na mne řval tou svou nepříjemnou němčinou a kůň - byl to šedý grošák - se na mě tlačil a utiskoval mě svými kopyty a já v hrůze jsem ustupoval před tímto zvířetem až přes vodu a skončil jsem u protější zdi obytného domu. Dál jsem nemohl: nebylo kam, neměl jsem sil. A důstojník řval a řval a já jsem nerozuměl ani slovo, a kůň na mě našlapoval, cítil  jsem pach koňského těla pach kožené výstroje a viděl dvě kopyta, která našlapovala těsně vedle mne; viděl jsem, že je to můj konec a jen jsem čekal, zda to bude výstřel či dýka, či úder koňského kopyta, který ukončí moje muka. Neřekl jsem ani slovo, nepozvedl jsem zrak, jen jsem stál hrůzou přilepen ke zdi. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.

 Nevím, jak dlouho to trvalo, zdálo se mi, že to nebralo konce. Nikdy jsem v životě neomdlel, žel ani tehdy. Pak náhle důstojník, který po celou tu dobu sedě na koni, odcválal směrem za postupujícím útvarem do Litovelské ulice. Kolem z povzdálí stálo několik lidí a pozorovali výstup. Jeden muž pak šel kolem mne a tiše mi říká: "Honem zmizte!" A další okamžiky jsou jako vymazány z mé paměti. Nevím, kam jsem šel, zda do tiskárny, či domů, či jinam.

Rodinný život za války a po válce

  Se svou dívkou (od roku 1946 manželkou) jsem se dostal do okruhu prostých lidí z Hané. Její otec Josef totiž pocházel z početné rodiny v Žerotíně. Bylo jich dvanáct sourozenců,  většinu z nich jsem postupně poznal osobně, nejvíce však jsem poznal strýce Dana, Aloise a jejich sestru Anči. Rovněž matka mé dívky pocházela z početné žeracké rodiny. Pro moje mládí to bylo na dlouhou dobu velké sousto. Prostě jsem se v tomto příbuzenstvu nevyznal a když jsme šli k někomu na návštěvu, dal jsem se, obvykle na cestě, seznámit s rodinnými vztahy toho, jemuž naše návštěva patřila.

 Strýc Daniel Krejčí, prostě strýc Dan, měl v lednu 1940 svatbu a v červnu téhož roku byl Gestapem zatčen a odvlečen do vězení a do koncentračních táborů. Po pěti letech se vrátil. Po dobu okupace jsme navštěvovali jeho manželku Libuši Krejčí, která trpělivě čekala po celá ta dlouhá léta a její naděje nebyla zklamána. Strýc Alois žil ve svém rodišti "v chaloupkách" jako zedník a chalupník. Vychovat tři syny nebyla v tehdejší době maličkost. A jestliže alespoň jednomu chtěl dát vzdělání, aby "to někam dotáhl", pak teprve to nebyla maličkost. Jeho syn Jarek, kterého jsem zprvu moc neznal, skutečně vystudoval gymnasium v Olomouci a pak i pedagogickou fakultu a stal se univerzitním profesorem. Zůstal při svém povolání věren komunistickému přesvědčení svého otce.

  Na rozdíl od svých bratří, kteří s výjimkou jednoho, byli přesvědčenými komunisty, byla teta Anči zbožná katolická žena, která po celý život sloužila u cizích lidí, ale při tom žila klidným, zbožným životem osamělé ženy. Její bratří se k ní chovali velmi pozorně a když se jim po válce lépe vedlo, velmi jí pomáhali. Ostatně všichni tito sourozenci spolu velmi drželi bez ohledu na své politické přesvědčení a všichni tíhli k rodné obci, zvláště ke svým dvěma bratrům, Vlaďkovi a Aloisovi, kteří bydleli v Žerotíně "v chaloupkách".

 Osudy těchto sourozenců byly roztodivné: Marie Krejčí se dostala do Vídně, kde založila rodinu Tonturovu, jejíž členové dnes ve Vídni cosi znamenají. Antonín Krejčí se stal pivovarských dělníkem a žije dnes v Hanušovicích, Vojta Krejčí žil na Litovelsku jako obuvník.

Josef Krejčí, otec dívky, která mě do jejich rodiny uvedla, byl železničním zaměstnancem, strojním topičem, ale též úředníkem. Kristina žila jako chalupnice na moravském Slovácku. Většinou se však drželi na Olomoucku a s výjimkou Anči a Josefa patřili ke komunistické straně, což jim nebránilo, aby se vzájemně měli rádi do pozdního věku. Z tohoto politického přesvědčení většinou vystřízlivěli, když se dočkali zklamání právě u toho člena, na němž si tento rod nejvíce zakládal, mladém Jarkovi Krejčím, který vystudoval a stal se vysokoškolským profesorem, kterého strana pro jeho původ mimořádně vyznamenávala, vysílala jej do ciziny na přednáškové turné, ale pak se ho zřekla natolik, že jej vyloučila ze svého středu, perzekuovala, věznila a nakonec vystěhovala z vlasti i s celou rodinou.

 Vídeňská větev jejich rodiny se ho ujala, připravila mu ve Vídni přátelské uvítání, zajistila mu tam dobrou existenci. V souvislosti s tímto případem někteří členové rodiny, do té doby horliví komunisté, zřekli se své stranické příslušnosti.

Úryvek z životopisu - Zdeněk Kašička (*7.1.1917 Městec Králové + 2.8.2006 Olomouc)