Duše národa nebo přeposílací stroje?

"Kdo zastaví tento úpadek? Duše národa volá o pomoc. Nenechme ji zahynout.", končí článek, který mi přišel e-mailem. Autor nebyl uveden a na dotaz asi odesílatel neodpoví, článek však stojí za to si uchovat jinde než v e-mailu.

Ráno jsem e-mailem dostala z jedné adresy dva články (řádně dlouhé a důkladně rozepsané dějiny), jeden Sýrie, druhý Česko. Ten druhý končil: Kdo zachrání duši národa.

V souvislosti se vším, co se děje, co denně nacházíme na webech a v diskuzích, převážně bez návrhů řešení, následovala korespondence: 

_____________________________________________________

No prosím!

K prvnímu článku jsem dala poznámku, že jsme něco jako stroje, čili něco bez duše. V druhém chce někdo zachránit DUŠI národa.

Až potkáte nějaké lidi, bude jich víc jak osm, kdo to zachraňování myslí vážně, tak se jich zeptáme, jestli tomu hodlají obětovat tak 20 minut denně.

Pak předložíme HARMONOGRAM. Bude rozcupován a rozstřílen jako Sýrii a dál budeme dělat kožený kretény. Za chvíli si začneme posílat hliněné tabulky, náš vývoj se definitivně zastavil a ty chytří si jen tak píší pro sebe nebo do zásoby.To je osud národa bez duše.

Zněla moje odpověď a přidala jsem ještě PS

(PS) Jediné čeho máme dost je: zpráv v e-mailové schránce. Na Hané, na statcích mívali hnojiště, jsme na tom stejně, jen my ho máme ELEKTRONICKÉ!! Na podzim hospodář vyvezl hnojiště na pole ... :)

Následovala odpověď: Chyba je ve špatném sestrojení stroje.

___________________________________________________________________

Potřebujeme víc? Máme nekonečný soubor chyb našich vlád, EU i naší. Vlády zpochybňují  samotné vykonávání jimi vydaných zákonů, připomínky k tomu označují za xenofobii či fašismus, zpochybňuje se nutnost ochrany Schengenu, zpochybňují další smlouvy a úmluvy, preferuje se živelnost, ignorují hranice únosnosti. Někde je chyba a bude i na straně médií, zveřejní cokoliv, jen aby byl zisk. Nepravda slibuje zisk ještě vyšší.

Máme obrovský soubor dat, který nikdo nezpracovává a bojí se hnojiště vyvést na pole. Tak si v tom hnojišti libujeme a plníme ten hnojník ještě víc.. 

Stroj je sestaven špatně, místo na křídlech demokracie a křídlech perutí brodíme se močálem a ještě k tomu špatným směrem. Kdo zastaví ten úpadek, když duše volá o pomoc? Nebudou to zvednuté pěsti, planoucí oči. Bude to něco jiné, daleko subtilnější, zato trvalejšího rázu. 

Může se nám vybavit Pegas, Medůza, boj s Hydrou, Kraken, Perseus a všechny ty příběhy, kdy nad hrubou a nadpřirozenou silou zvítězil nakonec člověk s duší hrdiny i poety, aby vize žití žila i nadále v nás. Vize nebo stroje, jedno z toho zvítězí, jen nevíme kdy a dozví se to ti, co vydrží. Druhou možností je, že by opravený stroj pracovat v duchu vize. Tím strojem je samozřejmě stát a jeho instituce.

Hliněné tabulky je obžalobou toho, jak nedostatečně používáme výdobytků doby, nám dostupných nástrojů. Chceme se mít lépe, odmítáme však umění a ochotu se učit učit. To není překlep či zdvojené slovo, umět učit se učit je něco jako  zlatý klíč pro opravu toho stroje, něco jako Artušův Excalibur. Víc potřebujeme klíč na rozklíčování nesmyslů. Duše potřebuje jemné a citlivé zacházení. Mailováním TO nespravíme, klíčem je vyšší stupeň komunikace, chceme-li pro duši lepší prostředí, vyspělejší společnost a vyspělejší demokracii, demokracie která není diktát a vítězství většiny, bez ohledu na obsah. Hmota nesmí vítězit nad duchem.

V podstatě stačilo napsat: Komunikujme na takové úrovni, jaké chceme mít podmínky pro život. Vložme do komunikaci duši a bude zachráněna i duše volající po záchraně. Bezduché blábolení bez obsahu, dehonestující cokoliv a kohokoliv ničí i naši duši. Komunikace, velmi lapidárně řečeno, je logistika myšlenek, přesun myšlenek směrem ven a měla by mít formu. Formu odpovídající požadovanému výsledku, formu technickou i mentální.

Tolik signálů, že mnohé není v pořádku,  jsou jich plná média, jen návody se nehledají. Dokola stále analýzy, upozornění a kritika. Naší komunikaci chybí koncovky. Má to zničující tendenci, lidé se o strašící analýzy přestávají zajímat, ztrácí pud sebezáchovy a čekají pasivně, jak to dopadne, argumentujíce tím, že se ještě nestalo, aby něco nedopadlo.

Tento blog může být úvodem k návrhu JAK komunikovat. Denně zjišťuji a občas se mi někdo upřímně svěří, že neví jak používat Facebook, co je blog a co web, jaký je mezi nimi rozdíl nebo proč nenachází odpovědi a reakce na svoje podněty. Takové upřímnosti je třeba si vážit a podat pomocnou ruku, pokud to jde a je vůle. Ku podivu to nic nestojí, jen trochu ochoty a času na obou stranách. Ta upřímnost za to stojí. Nabubřelci budou dál pokračovat ve svém blábolení, později odsouzeni k samomluvě. Nejde jen o komunikaci psanou, v terénu se odehrává totéž, komunikace vázne nebo naopak běží v rytmu nedostatku času a skákání si do řeči, končící zpravidla: "Tohle jsem říkal dávno!".

Všeobecně máme sklon k závislostem, cigarety, alkohol, drogy. Toto lze překlopit do jiné závislosti, závislosti na tom co baví, povznáší, těší a dává užitek. Bez smysluplné komunikace k překlopení nelze dojít. Třeba dnes bude téma jednání o bezdomovectví, zaklíčované v "protialkoholní vyhlášce". Jak chceme něco odstranit, když se to bojíme nazvat pravým jménem? Důvodem bezdomovectví je nouze, v nouzi je třeba pomáhat. Zákazy nepomohou. Naše články a debaty budou čím dál delší, nezměníme-li formu komunikace ke smysluplnosti.

Závěr textu z e-mailu:

Po roce 1989 jsme se důvěřivě otevřeli světu. Dravé a bezohledné zahraniční firmy, banky i jednotlivci, jejichž hlavním cílem bylo urvat co nejvíc, se vrhli na naši zemi. Tehdejší političtí vůdci jim v tom nejenže nebránili, ale dokonce je povzbuzovali (V. Klaus: „Jen víc takových Kožených“) a asistovali jim.
Výsledek je pro nás téměř tragický. Žijeme v zemi, kde nám toho už moc nepatří. Stát, přestože v krátké době rozprodal většinu majetku, má obrovský dluh. Je nám předkládána úpadková kultura a vnucován konzumní styl života spojený s rychlým zadlužováním rodin. Lichva a prostituce už začínají být prezentovány jako normální způsob podnikání. Vychytralost už má přednost před poctivostí, překupnictví před pracovitostí.
Kdo zastaví tento úpadek?
Duše národa volá o pomoc. Nenechme ji zahynout.

Celý text: 

Historii píší vítězové. My jsme byli v 17. století, vinou své nesvornosti poraženi, elita národa vybita či přinucena k emigraci a naše země byla na tři století ovládnuta svými sousedy. Už z této vcelku známé skutečnosti se dá vyvodit, že mnohé v naší minulosti bylo jinak než jak nám bylo a doposud je předkládáno a jak ke své vlastní škodě věříme i my.
Domníváme se například, že jsme a vždy jsme byli malým, bezvýznamným národem, který byl ve srovnání se svými sousedy spíše na nižší úrovni. To je ale verze vítězů. Uveďme si zde některá fakta, která do tohoto obrazu příliš nezapadají.
Československé legie jako jediné dokázaly úspěšně vzdorovat přesile bolševických armád a na několik let udržet pod kontrolou značnou část ruského území. 
Turci, kteří po půl tisíciletí smrtelně ohrožovali Evropu, byli zastaveni za významného přispění našeho národa, který po více jak 200 let nesl hlavní tíhu boje proti tureckému nebezpečí. 
V době husitských válek jsme dokázali zvítězit nad armádami celé Evropy a navzdory tehdy všemocné katolické církvi jsme se stali první protestantskou zemí. 
Za vlády císaře Karla IV. a některých Přemyslovců patřilo české království mezi nejvýznamnější evropské státy a vícekrát se na našem území rozhodovalo o osudech Evropy. 
A ještě dříve, kam už národní povědomí téměř nedosahuje, za dob Velké Moravy a Sámovy říše jsme byli místní velmocí, která dokázala opakovaně rozdrtit největší vojenskou sílu tehdejší Evropy – armády Franků. Děsivá porážka, kterou Frankové utrpěli u Wogatisburgu a po které se půl století neodvážili vstoupit na slovanské území, nemohla být dílem nějakého malého, teprve před nedávnem se zde usídlivšího kmene. 
Tvrzení, že naši předkové osídlili toto území ;až v pátém století našeho letopočtu, v době stěhování národů, je verzí germánských dějepisců a je to pravda jen zčásti. 

...... text pokračuje dál: "Po roce 1989 a končí "Duší národa volající o pomoc"