"Diktatura proletariátu" je název kapitoly z životopisu, která zahrnuje úsek počátku padesátých let. Jakoby se nám některé symptomy doby vracely. Chce to nepodléhat klamům a jednoduchým řešením, život je složitější.
Diktatura proletariátu
S Bohumilem Netopilem se znám velmi dobře. Patříme vlastně do jedné rodiny, neboť naše manželky jsou sestřenice. Ale události v roku 1950 a let následujících, ty znám většinou až ex post, až z jeho vzpomínek a letmých rozhovorů. Když ho tehdy osud pronásledoval, když ho srazil k zemi a šikanoval jej z místa na místo, když nastaly komplikace rodinné, když v důsledku složitých událostí byl ohrožen i společný život čtyřčlenné rodiny, když nebylo vidět do budoucna dál než na několik dní, to jsem sám měl své existenční starosti a nestačil jsem vše prožívat s ním. Registroval jsem sice jednotlivé události, ale jak jsem jim měl jinak rozumět než v souvislosti s dalšími katastrofami? Vysvětlení pro tvrdost tohoto postupu jsem našel zase až hodně později, až koncem let padesátých v učební stranické pomůcce, kterou zde uvádím bez komentáře:
"Zvláště vynikající výkony podali příslušníci těchto perutí v bitvě o Anglii, kteří téměř všichni padli. Převážná část Čechoslováků, příslušníků britského letectva, nebyla politicky tak vyspělá, aby se dovedla orientovat… Proto se také většina příslušníků československých leteckých jednotek ze Západu stala silou, která působila destruktivně na vývoj čs. Letectva v osvobozené vlasti… Učiliště a školy byly obsazeny vesměs letci ze Západu, kteří propagovali kosmopolitické reakční západnické názory… Očištěním kádrů a doplněním velitelského sboru uvědomělými důstojníky začíná v roce 1950 usilovná výstavba letectva… Začátky byly však těžké, funkcionáři neměli pro začátek dostatečnou praxi v této činnosti. Jednotlivé složky protivzdušné obrany nedosahovaly dostatečného stupně výcviku a rovněž otázky součinnosti nebyly důsledně propracovány… V letectvu v plné míře se rozvinula politická práce. Útvarové organizace Komunistické strany Československa, velitelé a političtí pracovníci neustále pečují o politickou přípravu příslušníků letectva…".
Po osvobození jsem odešel z Krystalu do Obchodní komory v dohodě s vedením Krystalu, neboť bylo jasné, že existence malého nakladatelství neobstojí v novém režimu. Dohodli jsme se však, že funkci tajemníka budu zastávat i nadále, pokud mi to volný čas dovolí. Ze zaměstnání v Obchodní komoře jsem odcházel za dr. Braitem do Krystalu a odtamtud teprve domů. Moje rodina tím trpěla. V květnu 1949 se nám narodila Magdička (moje sestra). Manželka opustila zaměstnání, i když se nabízela možnost dát dítě do jeslí nebo do školky a setrvat ve výdělečné činnosti. Dali jsme přednost výchově dětí. Toto období trvalo až do roku 1956, neboť v roce 1952 se nám narodila Zdenička (moje maličkost). Studium, v kterém jsem pokračoval soukromě, jsem zařadil do časového rozvrhu ve svém běžném zaměstnání. Také jsem občas musel zajít na přednášky, především k profesoru Králíkovi, i když jsem se s ním setkával u Dr. Braita, a pak k profesoru Markalousouvi-Johnovi.
Od prvního ledna 1949 byla nařízena likvidace Krystalu. Byl tam přidělen pověřenec, který dohlížel na likvidaci. Dohlížel, tj. především čerpal finanční prostředky na vlastní mzdu. Byla to otázka času a také pohotových peněz v nakladatelství. Netrvalo to dlouho. Za rok, v březnu 1950 byl zatčen šéfredaktor dr. Braito a jeho nejbližší spolupracovník dr. Dacík zmizel. Za měsíc na to byly likvidovány policejní akcí všechny kláštery a pokud v nich byli ještě řeholníci, byli soustředěni v několika vybraných klášterech, většinou v pohraničí.
Teprve teď jsem si uvědomil v plném rozsahu, jak jsem byl s tímto podnikem stále ještě poután. Některé služební věci jsem měl doma, některé soukromé věci jsem měl ještě v klášteře. Tak například tam zůstala moje soukromá knihovna s nejedním vzácným knižním exemplářem, na kterou jsem ve svém jednopokojovém bytě neměl místa. Na druhé straně zůstaly u mne některé knihy a rukopisy, na kterých jsem pracoval, a podobně. K zatčení dr. Braita došlo v polovině března a v prvních dnech dubna. Všechen tisk přinášel halasné zprávy z veřejného procesu s řádovými kněžími, mezi nimi i s dr. Braito. Deset let jsem dělal sekretáře člověku, který nyní stojí před veřejným soudem a je pranýřován v denních novinách. Nebylo mi tehdy do smíchu a moje rodina to se mnou vše prožívala. Každé zaklepání na dveře bylo událostí, bylo hororem, i když se šťastným koncem. Nervové napětí poněkud povolilo dnem 5. dubna, kdy byl vynesen rozsudek 15 let, vězení. Za co? Není snadné dát odpověď na tuto otázku tak, aby jí porozuměl i takový člověk, který nebyl do věci zasvěcen. Je třeba si uvědomit, že proces byl veřejný, hromadný, že od zatčení obžalovaného uplynuly sotva dva týdny. Formulace v novinářských zprávách je zhruba stejný jako v jiných současných procesech. V týž den 2. dubna 1950 byla uveřejněna v týchž novinách na téže stránce jako Braitův proces tato zpráva z Bulharska:
„Sofijský proces pokračuje. Obžalovaní se plně doznávají k činům. Na druhý den procesu dne 31. března byli dopoledne povolání k výslechu tito obžalovaní: L. J. Kostadinov, D. T. K. Goranov, Petko Preditkov, M. P. Michaljov, B. G. Spasov a L. I. Marinov. Všech šest se plně přiznalo k činům, z nichž je viní obžalovací spis.“
A nápadně stejně zní obžaloba Gustava Husáka, který je rovněž souzen z toho, že „usiloval o návrat kapitalismu.“ Ve „Zprávě vyšetřující komise předsednictva Ústředního výboru k případu Otty Šlinga, Marie Švermové a druhých zločinných škůdců a spiklenců“, který byla přednesena Václavem Kopeckým, říká se na str. 39 tiskem vydané zprávy:
„Výpoved Clementisa a posledné výsledky vyšetrovania ukazujů, že ani u skupinky Husák-Novomeský nešlo teda o „chyby“ a „úchylky“, ale že tu máme co do činenia s organizovanou a protistranickou frakcionárskou bandou, ktorá svojou separatistickou, podvratnou prácou vedome a úmyselne rozbíjala jednotu Republiky a snažila sa v jej rámci fakticky udržat tzv. „samostatný slovenský štát“, aby vo vhodnej chvíli odtrhla Slovensko od Republiky, a ktorá zámerne hamovala vývin k socialismu a orientovala se v podstate na reštaurovanie kapitalizmu.“
Tak tedy 2. dubna 1950 přinášejí Lidové noviny - ale stejně tak i ostatní tisk nepodepsaný s názvem: „Kazatelé vyzývají k protistátním činům. Přiznání obžalovaných před státním soudem.“, v části, kde se uvádí Braitův výslech se píše:
Druhý den procesu s řádovými kněžími. V sobotu ráno pokračoval proces s desíti řeholními kněžími výslechem profesora bohosloveckého učiliště v Olomouci a člena dominikánského řádu Josefa Silvestra Braita, který je známým publicistou. Před válkou již vydával knihy, v nich vychvaloval středověkou inkvizici. Braito uznává svou vinu v obou směrech, že se totiž dopustil zločinu velezrady i vyzvědačství. Na dotaz předsedy soudu připouští, že byl a jednal proti lidově demokratickému řádu, i když tvrdí, že pouze ve směru náboženském a že právě naopak si vážil sociálních vymožeností lidově demokratické republiky. Neustále opakuje, že sovu činností nepomáhal vatikánským plánům o zřízení středoevropské habsburské dynastie. Braito byl také ve styku s katolickou informační službou v Paříži (Centre d’information catholiques), jíž posílal pravidelné zprávy o hospodářských, politických, kulturních a náboženských poměrech v našem státě, při čemž ovšem popírá, že si byl vědom toho, že těchto zpráv může být Vatikánem zneužíváno pro jeho agresivní účely. – Braito neustále počítal se změnou politického režimu a věřil, že i v brzké době k ní dojde, neboť podle jeho názoru „lidová demokracie se neudrží“. Říká, že neusiloval nikdy o kapitalistický režim, ale pouze o křesťanský stát.
Prokurátor: „Znáte dějiny Rakouska z nedávné minulosti? Víte, co chtěli Dolfuss a Schuschnigg?“
Obžalovaný: „Chtěli uskutečnit křesťanský stát.“
Prokurátor: „A připravit půdu nacismu. Co jste připravoval tedy vy?“
Obžalovaný mlčí.
Prokurátor: „Doznal jste, že jste bojoval proti zestátnění průmyslu.“
Braito: „Nedomyslil jsem věci tak, jak jsem měl.“
Prokurátor: „Co se stane ovečkám, když jejich pastýři není jasno? Vedl jste ovečky k domyšlené zradě?“
Obžalovaný: „Ano!“
Braito dostal několik letáků a rozmnožené dopisy arcibiskupa Berana, které rozšiřoval dále mezi laiky i kněze. Účastnil se též šeptané propagandy v tom smyslu, že nynější režim brzy skončí. Připouští rovněž, že z jeho kázání mohli věřící vyvodit, že jsou namířená proti nynějšímu režimu.
Když jsem se později zabýval historií života dr. Braita, dalo mi několik měsíců práce, než jsem se dobral pravdy o jeho původu. A zde v soudním procesu byli hotovi s celoživotní jeho činností za čtrnáct dní. „Usiloval o návrat kapitalismu“ a hotovo. Patnáct let vězení. A já jsem toho člověka znal, znal jsem jeho činnost za posledních deset let tak, jako nikdo na tomto světe, neboť jsem mu dělal osobního tajemníka do slova a do písmene. Byl velmi často na cestách a v té době jsem otevíral všechnu jeho korespondenci, i soukromou, a vyřizoval ji podle jeho předchozích pokynů: důležité a pilné posílat za ním, běžné služební vyřizovat přímo, ostatní schovávat do návratu. Bylo toho mnoho, někdy toho bylo příliš. Kdybych byl vyslýchán jako svědek, nemohl bych nic uvést, z čeho by mohla jen trochu těžit obžaloba. Naproti tomu bych mohl uvést mnoho jiných svědectví, který by svědčila ve prospěch souzeného. Ostatně jeho myšlenkový svět a jeho každodenní práce má svůj deník v časopise „Na hlubinu“, který sám řídil. Na obálce byla jeho „Hovorna“, tam byla jeho doména, tam odpovídal na dopisy, reagoval na události, komentoval, co a jak uznal za vhodné. Nebylo třeba výslechu, tam bylo vše černé na bílém. Ale to by zde musel být zájem o pravdu a to by znamenalo také se záležitostí vážně zabývat a ne jen ji narazit na obecnou šablonu. Na tu se dal napasovat Husák, Braito, Kostadinov a každý, koho se chceme zbavit. Když se na ten proces dívám s odstupem času, vidím, že Braito byl prostě souzen a odsouzen za to, že byl katolickým knězem.
Doktor Braito byl ovšem velmi pozoruhodná postava, která přerostla naše malé české poměry a možná by velikost jeho vzdělaného ducha víc vynikla, kdyby byl uposlechl těch, kteří mu radili, aby odešel do ciziny.
Více zde: http://d-ecko.webnode.cz/news/cteni-na-pokracovani-zivotopis/
Krystal je likvidován, Obchodní komora je likvidována, Braito si odpykává patnáctiletý trest ve vězení neznámo kde, Netopil je vystěhován z Olomouce, Valoušek je vystěhován z Prahy, strýc Stanislav je internován a tak dále. Kam se to svět žene? Podniky a instituce s dlouholetou tradicí zanikají šmahem. Ale život jde dál. Vznikají nové podniky a žijí lidé i mimo vězení a ti se nějak musí uživit.
Události února 1948 jsem prožíval v obchodní komoře. Nikdy jsem nebyl činný politicky, avšak zajímal jsem se o politiku a byl jsem informován.
Stávka – Mám pochopení pro stávku dělníků, jestliže se k ní uchylují za účelem odstranění různých společenských nesrovnalostí nebo křivd. Mám smysl pro vzpoury a odpor proti násilí ať u jednotlivce nebo u kolektivu a osvědčil jsem jej v roce 1938 za okupace, ale nedovedl jsem se zapojit do stávky, která byla vyvolána shora a do které jsem byl nucen nátlakem ze strany zaměstnavatele. Stávka byla nařízena na den 24. února 1948 na dobu 12 – 13 hodin. Stávka je do značné míry věc odvahy, má v sobě prvek rizika a někdy i hazardu, proto je krásná. Tehdy stávkovat nebylo odvážné, spíš naopak. K jakému zmatení pojmů tehdy docházelo, svědčí okolnost, že náš zaměstnavatel se snažil navenek prokázat, že se v obchodní komoře také stávkovalo. Prdlajs! :)
Následovala komedie. 6. 3. 1948 byla zřízena prověrková komise zvaná akční výbor a každý zaměstnanec se musel před ni dostavit a odpovídat na otázky členů komise. Byli jsme ujištěni, že se této komedie nemusíme bát, neboť v komisi jsou naši lidé. Ale každý musel jít před tento tribunál, posadil se na židli před několikačlennou komisi a odpovídal na otázky. Proč toto divadlo? Zde byl zárodek manipulování lidmi. Obě strany, jak prověřovaný, tak prověřující si byly vědomy, že jde jen o divadlo. Proč je tedy hráli, pro koho?
Do likvidovaných podniků byli dosazováni pověřenci.To už bylo známo z doby okupace. Tito pověřenci brali své odměny z likvidovaného podniku. Šlo o to, aby byl takový podnik co nejrychleji likvidován. Měl-li takovou podporu ze strany státu, žádný problém. Byla to jen otázka času.
Po převzetí moci v únoru 1948 šla u nás diktatura proletariátu cestou, která je dnes již šablonou, podle které se dá vývoj po převratu v kterékoliv zemi předpovídat téměř se stoprocentní jistotou. Stejně postupujev roce 1979 diktatura v Persii, kde za několik málo týdnů počet poprav bez regulérního soudu stoupá do desítek. Nicméně česká diktatura proletariátu si získala primát a odsoudila na smrt a popravila z politických důvodů ženu. Hrůzné dny kolem procesu a popravy dr. Horákové byly provázeny hlučnou propagační clonou. Závodní rady se předbíhaly v odesílání rezolucí, které schvalovaly popravu této ženy, aniž se ptaly na důvody. I na podnikovém ředitelství sladoven v Olomouci svolaly stranické orgány celozávodní schůzi, na které byl „odhlasován“ souhlas s popravou dr. Horákové. Byl jsem sice předsedou závodní rady, ale tato akce probíhala mimo odborovou organizaci. Na plenární schůzi jsem stál v poslední řadě u dveří a hlavou mi procházely smutné myšlenky. Kam se to řítíme! Tehdejší hlavní inženýr podniku Machát stál vedle mne, naklonil se ke mně a říká šeptem: „Jako předseda závodní rady také byste měl něco říci!“ Ale bylo dost těch, kteří o tuto čest stáli.Nepatřil jsem mezi ně. A protože jsem nebyl ve staně, ani můj projev – naštěstí – nevyžadovali. Po schůzi přišli za mnou straničtí funkcionáři s předsedou Ladislavem Ručem v čele a vyzvali mě, abych napsal a odeslal telegram, který byl na schůzi odhlasován. Sedl jsem tedy k psacímu stoji s tím, že napíši, co mi řeknou. Psal jsem doslova, co mi šofér, předseda stranické organizace na podnikovém ředitelství, nadiktoval, i když mě jako člověka i jako češtináře bolelo srdce. Nadmíru spokojeni s vykonaným dílem odešli. Telegram nebyl dodnes odeslán. _________________________________________________________________________
Možná tyto vzpomínky už pramálo zajímají, kořen zla je tam, kde je paměť krátká.
