Bod zlomu krize

Přijde? Takto se ptáme kolik let. Každá krize má svůj začátek a konec, jsou vidět zpravidla později, s odstupem času, s bodem zlomu krize je to podobné. Tak jej vyhlížíme, záleží odkud a jak intenzivně. Bude to chtít onen odstup. _______________________________________________________________________________

Pak na to přijdeme, za ten koloběh, co se nelíbí, mohou hlavně špatné zákony. Taky to, že krize se zákonem nevyřeší. Museli by totiž mít zájem TO řešit. Mají zájem hlavně psát zákony.

Co se dokonale podařilo za roky minulé ve společnosti, ve státě? Podařilo se vytěsnit občana z politické kultury, ze společenského dění. Mezi jednáním politiků a občany, včetně politologů, ekonomů, pedagodů a jiných kapacit, je neprostupná hradba, val, nepřipustí pohyb od lidí k politikovi. Pod hradbami pak můžeme sledovat vyjádření politiků, to je ale tak asi všechno, hradba nelze překročit. Politická kultura se zatím nekoná.

Pokud je člověk optimista, doufá, že na politickou kulturu dojde, pak je otázkou, z které strany se ta hradba bude přelézat, kdo přijde první na návštěvu, řečeno slušněji. Poněvadž tohle není článek odborný, spíš jen pro naprosto normální lidi, pokusím se odcitovat politologa Petra Justa, který v rozhlasovém pořadu o demokracii u nás, politickou kulturu ozřejmil takto:

Politická kultura rovná se  chování národa. Je dvojí: participační (účastnická) a poddanská (obojí je pojem z politologie). U nás je ta druhá - příliš se neangažujeme. 

Výsledkem onoho vytěsnění občana, postavením hradby, je řada špatných zákonů, decimující občany a tím i společnost, dokonce i stát. Snad ani nebyly špatně myšleny, byly "jen" vytrženy z praxe, vytvořeny někým kdo o skutečném životě v podhradí moc neví, přesto jim určuje pravidla. V praxi to pak vypadá, jako jít v pohorkách na ples.

Postupně dozvídáme, že: Ono není na důchody, ono není na platy, ony nejsou pracovní místa, je zde špatná vymahatelnost práva i pohledávak, nedostatek školek, mladí se bojí uzavírat manželství, nárůst trestné činnosti, nedostatek státních financí v rezortech, atd atd.

Soukromí investoři však mají stamiliony i miliardy na investice. Investor má, stát a občan nemá. Není to divné, jsou-li všichni součástí jednoho státu? Ne, není. Stát i občan jsou doslova vysáváni systémem, opravdu na principu vysavače. Šlo by použít i drsnější příměr. Proč o tom ale psát, proč o tom uvažovat? Protože ty problémy narůstají a to znamená, že krize se prohlubuje. 

Mnoho lidí si myslí, že třeba exekuce se jej netýkají, je to omyl. Ve stručnosti, exekutor může obstavit i sociální dávky, výsledkem exekuce není mnohdy ani jejich původní záměr, uspokojit věřitele. Tady by se měl vzbouřit každý občan odvádějící 28% platu na systém sociálního pojištění, každý občan platící DPH, spotřební daň a daň z příjmů. Zvyšující se náklady na sociální dávky mu ukrajují z jeho příjmů příliš velký kus. 

Bezdomovectví a sociální bydlení. Opět by se měl vzbouřit i ten občan, který si vlastní pílí a nemalý peníz vybudoval bydlení. Instituce státu a města se zbavují objektů, převážně pod cenou. Jedná se například o bývalá kasárna, vojenské objekty, ubytovací objekty a podobně. MPSV, tedy stát právě uvažuje o zákoně sociálního bydlení. Staré se prodalo pod cenou, nově se bude budovat z veřejných prostředků. Ale veřejné prostředky jsou opět námi odvedené daně, včetně DPH, kterou platí každý. Zbytek bude úvěrováno, čili o pár procent dražší.

Do třetice nezbývá než zmínit nezaměstnanost. Patrně máme všeho hotovo a uděláno, spotřeba narůstá jen přirozeným tempem. Něco zde ale chybí, je to tvorba hodnot. Skutečné hodnoty však nemusí být jen plechový výrobek na čtyřech kolech, ono to může být něco daleko křehčího a pouhýn okem neviditelné. Třeba dobré nápady, dobré pocity, spokojenost, kultura.

Jako čtvrté není možno nezmínit jisté napětí ve společnosti a otrávenou náladu. Vyplývají z předchozího a dalších skutečností, za vydatné podpory médií, poněvadž média žijí a vydělávají na senzacích. Napětí v demokratické společnosti? Demokracie je diskuze ale také respektování názoru druhého, bez urážek, bez skákání do řeči. Jinak lze o demokraci mluvit a psát dlouho, představa společnosti o ní je stále ještě příliš imaginární. 

Do společenského dění mají mít možnost se zapojit všichni občané, ne že jedna část společnosti druhou vytěsńuje, dostali bychom se ke genocidě a segregaci. Občan nechce být segregován do škatulky čtenáře novin, televizního diváka, hltače senzačních zpráv.

Článek je příliš dlouhý ač zkracuji jak to jde. Ano, problémů nám ve společnosti přibývá, brzy to bude na román. My snad máme rodokaps, z kterého občas vypadne list, podobně jako předvolební sliby. Zapomnělo se na avizované mimořádné navýšení důchodů, třeba. Za to máme několik verzí služebního zákona. Argument, že na důchody není, je lichý. Zvedly se nám ceny, zvedlo se i DPH, spotřební daň. Je třeba sledovat i příjmovou složku rozpočtu, nejen výdajovou. Argumentovat nemáme neberme. 

Celkově to vidím optimisticky, je spousta lidí s dobrými nápady, jen to "nějak"  propojit, nápady, spokojenost, dobré pocity a třeba i to, co přidáte do diskuze.

Na závěr pohádka o vysavači.

Oknem, dveřmi, průduchy proudí do místnosti prach (sociální dávky) a roznese je po koberci (pracující), podlaze (nezaměstnaní) i nábytku (děti a důchodci). Hospodyńka vezme vysavač a všechen prach proudí tunelem hadice do zásobníku prachu. Hospodyňka zásobník vezme a vysype, nenechá přece nečistoty v bytě, za odměnu jde sledovat zimní OH ze Soče.

Kde se ale ten prach pořád bere? Část je z oblečení, obuvi, hlavní díl prachu je z provozu na silnici. Po silnicích jezdí ti, co nabízí práci, zakázky, služby, inzerci, finanční služby. Kvůli každé zakázce musíte minimálně 3-x, to je ještě dobrý průměr. Jo, moc se tady práší, přitom chybí prachy.