Vždyť ty děti se nenaučí fungovat v normálním světě!

Jednou z nejčastějších námitek k domácímu vzdělávání bývá: „Vždyť ty děti se nenaučí fungovat v normálním světě, kde musíš mít ostré lokty!

Vychováš z nich skleníkové kytky, co se nebudou umět vypořádat s drsným skutečným světem!”

Tak si to pojďme rozebrat.

Příprava na skutečný svět znamená:

- školní prostředí založené na hierarchii, nedobrovolné autoritě, nucené přítomnosti,

- s pětačtyřicetiminutovými náložemi věcí, které vás zrovna třeba vůbec nezajímají,

- s lidmi, s nimiž zrovna možná nechcete být,

- bez možnosti odejít, bez jakékoli moci nad svým životem,

- kde jste nevyžádaně hodnoceni,

- kde vládne ten, kdo má moc?

Možná žijete - stejně jako já - v jiném světě.

Ve světě, kde můžeme mentalitu oběti odhodit, protože nám neprospívá.

Ve světě, kde náš život patří jenom nám, protože víme, že vždy a za všech okolností máme na výběr a jsme připraveni nést následky svých rozhodnutí.

Chtěla bych předat svým dětem vědomí, že jsou pány svých životů, že si mohou vybrat, koho - a jestli vůbec někoho - budou poslouchat nebo následovat.

Svět už funguje jinak, než za doby, kdy jsem chodila do školy já. Neustále vznikají nová zaměstnání, lidi si dokonce tvoří vlastní. Pracovat jde často odkudkoli. Jestli COVID přinesl něco pozitivního, pak jsou to změny v myšlení lidí i firem. Najednou se ukázalo, že práce z domova jde i tam, kde to dřív „nešlo”.

Při distanční výuce mnoho rodičů najednou vidí, že se děti ve škole učí nesmysly, které se mechanicky nadrtí, vysypou při testu a vzápětí je zapomenou, aby měly místo na nesmysly nové. Vidí často vystresované učitele hořekující nad tím, že děti se v technologiích vyznají lépe než oni.

Pokud děti chtějí zpět do škol, pak je to - přiznejme si - hlavně kvůli kamarádům.

Možná někdy někde skutečný svět ještě funguje tak, jak je popsáno v úvodním citátu. I kdyby ano, jak nejlépe připravit děti na takový drsný a ošklivý svět?

Nejlepší přípravou, jakou jim můžeme poskytnout, je zachovat jejich psychické zdraví v co nejlepší formě, což se může podařit pouze tehdy, chováme-li se k nim s láskou, důvěrou a respektem, přijímáme-li je bezpodmínečně takové, jaké jsou.

Děti, které se cítí sebevědomé (a sebe-vědomé), děti, kterým nikdo nesebral moc nad jejich tělem, myslí a časem, mají i v drsné společnosti mnohem větší šanci na spokojený život.

A co víc - třeba ji i měnit ve společnost, kde bude méně útlaku a více svobody.

Když totiž ve svobodě vyrůstáte, chápete, že je to výchozí stav, ne něco, co vám někdo milostivě poskytuje.

Ať tak, či tak, jsem přesvědčená o tom, že láskyplné, bezpodmínečné, respektující, důvěřující, kontaktní a svobodné rodičovství je tou nejlepší cestou.